Mluvnice současné češtiny I. Jak se píše a jak se mluví

Předkládaná Mluvnice současné češtiny autorů působících na různých ústavech Univerzity Karlovy je po téměř patnácti letech novým pokusem o stručný a srozumitelný popis našeho mateřského jazyka. Mluvnice je koncipována jako dvoudílná, přičemž první díl zahrnuje poučení mj. o zvukové stránce jazyka, slovní zásobě, slovotvorbě, tvarosloví, stylistice a psací soustavě (druhý díl pak bude věnován větné skladbě). Jako vůbec první popis svého druhu se mluvnice pokouší systematicky zachycovat rozdíl mezi mluvenou a psanou češtinou, a to na základě rozsáhlých dat z Českého národního korpusu (www.korpus.cz). Výsledkem je materiálově založená moderní publikace, která nepodává obraz o tom, jak by jazyk vypadat měl, ale o tom, jak skutečně mluvíme a píšeme. Čtenář si tak může sám udělat obrázek o tom, jaké způsoby vyjadřování jsou obvyklé a vhodné pro určitou situaci a které prostředky jsou naopak nevšední či v daném kontextu nepreferované.
Ve druhém vydání doznal text Mluvnice současné češtiny 1 jen minimum změn. Nejpodstatnější odlišností oproti edici předchozí je inovovaná grafická podoba celé knihy. Vedle toho bylo provedeno několik spíše drobnějších korekcí v textu samotném (opravy některých formulací).

Mluvnice současné češtiny autorského týmu vedeného Václavem Cvrčkem je dle předmluvy určena škole a veřejnosti. Právě tímto zřetelem je nejspíš opodstatněno její výrazně širší tematické rozpětí, přesahující tradiční vymezení gramatiky. Dílo tak rozvíjí řadu komplexně pojatých, prakticky orientovaných příruček o češtině typu Nauky o českém jazyku V. Šmilauera nebo brněnské Příruční mluvnice češtiny. Přitom strukturu ani axiologii žádné z nich nepřejímá, pro naplnění vytčených záměrů volí vlastní obsah a kritéria. To je zřejmé např. z prvních tří kapitol, jež mj. osvětlují, proč autoři dali svému textu nepreskriptivní ráz. Ten, jistě pochopitelný, plyne z přijetí konceptu minimální intervence.
Autoři se zdržují otevřených hodnotících soudů a doporučení, dávajíce prostor imanentním silám jazyka a komunikace. Zůstává otázkou, do jaké míry dokáže uživatel nefilolog velkoryse poskytnutých rozhodovacích možností využít, zda neredukuje věcné informace o procentuálním výskytu variant na zjednodušující závěry typu "lepší" : "horší". Vztah autorů ke kodifikaci je vyjádřen v úvodu díla, dále už se s odkazy ke kodifikaci nepracuje - což patrně zkomplikuje situaci čtenáři, zejm. se ale autoři zbytečně vzdávají možnosti poukázat na rozpětí mezi kodifikací a územ (což by bylo účinnější než programová distance).
Smyslem tohoto posudku není jakkoli polemizovat o možných efektech preskriptivního či deskriptivního přístupu k jazyku. V zásadě se však domnívám, že rozdíl mezi posuzovanou mluvnicí a srovnatelnými příručkami netkví ani tak v protikladu deskripce a preskripce (v posledních letech a desetiletích neutralizovaném), ale spíše v převážně prospektivním či retrospektivním charakteru popisu, tj. ve zdůraznění toho, jak by jazyk mohl vypadat (s různě naléhavými hodnotícími komentáři), nebo jak v bezprostřední minulosti vypadal a vypadá (s víceznačnými implikacemi pro budoucno).
Materiálovou bázi poznání reálné jazykové situace autorům poskytly synchronní korpusy psané i mluvené češtiny spravované Ústavem Českého národního korpusu.
Pokud si čtenář odnese z četby poznání, že v lidském společenství je každé formě interpretovatelné jako znak přisuzována nějaká hodnota, a tedy že forem nelze užívat nevázaně, pak by jistě účel této kapitoly - a celého díla - naplněn.

Z recenzního posudku: M. Vondráček