Husitství a husité

Kniha přináší 16 dříve publikovaných studií, které byly pro tento soubor doplněny a rozšířeny o nové poznatky tak, aby odrážely momentální stav vědeckého bádání. Věnuje se problematice široce chápané husitské epochy, kterou autor vymezuje léty 1402–1485, avšak přihlíží i k aktualizaci husitských idejí v předbělohorském období. V několika tematických blocích přibližuje působení Jana Husa, situaci v husitské Praze, osobnost českého krále Jiřího z Poděbrad, dějepisectví 15. a 16. století i reflexi husitství v moderní české společnosti.

Čornej píše poutavě, a přitom, zasvěceně, má dar čtenáři velice plasticky přiblížit zkoumané dění.
[…]
Byla období, kdy se husitství považovalo na jeden ze zářných vrcholů českých dějin, ale vyskytla se i taková, která je zavrhla s tím, že právě tehdy vybuchlo bezuzdné učitelství a hospodářská zkáza postihla celý stát. Právě pro schopnost nahlížet bez předpojatosti a ideologických konstruktů si Čornejových prací hodně cením. Věřím, že tytéž hodnoty ocení i čtenáři.
Jan Jaroš (Kultura21.cz, 31. 10. 2019)

Podle Čorneje je proto nutné vykládat „husitství […] zevnitř, pokud možno s hlubokým porozuměním tehdejší mentalitě“ (s. 10.), což se neobejde bez patřičné snahy o porozumění tehdejšímu jazyku. Jazykové sondy umožňují vstup do mentality pozdně středověkého člověka, zároveň je v práci jazyk chápán jako odraz probíhajících civilizačních změn (s. 16.). V autorově podání je bravurně zvládnutá historicko-sémantická metoda nesmírně přínosným zdrojem poznání. Cenné je rovněž četné propojení výkladu s hmotnými prameny. Kvalita práce dále spočívá v autorově hluboké znalosti pramenů a odborné literatury. Čornej totiž zdaleka nepracuje jen s novějšími texty, ale využívá prací z celého časového rozmezí husitskou dobou počínaje po současnost.
Zdeněk Beran (Český časopis historický​ 1/2020)

Čornej precizně vnímá dobovou atmosféru, společenské souvislosti i osobní pozice a motivace autorů, kteří v jednotlivých historických obdobích psali historická díla a v nich vytvářeli dějepisný obraz husitské epochy a jejích protagonistů. To mu umožňuje odhalovat chybné interpretace a mylné představy, odstraňovat dlouhodobě vžité stereotypy a bořit četné historické mýty, jimiž je obraz husitství a husitů zatížen. Zároveň mu tato schopnost kritického nadhledu a rozhledu nejen umožňuje nezůstávat pouze u detailní mikrohistorické analýzy, nýbrž – ve spojení s nepochybným literárním talentem – jej také předurčuje vytvářet velké syntézy, psát přehledy a učebnice, rozvíjet rozsáhlou popularizační činnost. Opravňuje ho rovněž k tomu, aby se na řadě míst zde posuzované publikace nekompromisně vymezil vůči „úletům“ současné módní historiografie, která ve jménu postmoderní bezbřehé všelidské humanity „ruší národy i jejich dějiny“ a tím přispívá k „postmodernímu chaosu“, v němž se nejen ztrácí hledání odpovědí na podstatné otázky vývoje naší civilizace a kultury, ale také hrozí obecný úpadek znalostí a rozpad historického vědomí české společnosti, značně již relativizovaného ideologickými a politickými převraty 20. století (s. 320, 418, 454).
Václav Ledvinka (Pražský sborník historický XLVIII/2020)