České drama dnes

České drama dnes je knižní podobou devíti rozhovorů s českými dramatiky, které vznikly na základě diskusních setkání autorů se studenty realizovaných na půdě Katedry divadelní vědy FF UK na přelomu let 2010/2011. České divadlo posledního půlstoletí se v této knize stává společnou krajinou, po níž se na jednom místě rozhlížejí David Drábek, Daniela Fischerová, Arnošt Goldflam, Václav Havel, David Jařab, Iva (Volánková) Klestilová, Roman Sikora, Milan Uhde a Jan Vedral.
Publikace nabízí autentické výpovědi devíti českých dramatiků a dramatiček, kteří otevřeně a s velkým zaujetím hovoří o vztahu k divadlu, o tom, jak se rodí texty pro divadlo, zpovídají se ze svých divadelních zážitků, komentují aktuální i tradiční divadelní události. V mnoha případech se jedná o svědectví, která jsou v knižní podobě zachycena vůbec poprvé. Snad se proto tato publikace stane podnětnou i pro čtenáře, snad dobře poslouží divákům, divadelníkům, historikům, literárním vědcům i všem ostatním.

Devět rozhlédnutí po divadelní krajině české (Petr Christov)
České drama v roce deset (Vladimír Just)
Milan Uhde
Skutečnost se nedá překřičet zákonem
Roman Sikora
Aurora připlouvá zítra v devět
David Drábek
Nejtěžší je opustit to, co člověka baví
Daniela Fischerová
Chci ručit za každou slabiku, pod kterou jsem podepsaná
David Jařab
Psaní pro divadlo je spíš poezie
Iva Klestilová
Sama sebe beru jako součást příběhu
Václav Havel
Život je trvalý zápas o vyjádření
Jan Vedral
V každém prostoru někdo straší
Arnošt Goldflam
Jak mě kdo mačká, tolik ze mě vymáčkne

Ediční poznámka

Na pozadí tak různorodého materiálu je samozřejmě nemožné vynášet nějaké zobecňující soudy, nebo se dokonce pokoušet charakterizovat ono titulem evokované „současné české drama”. Alespoň několik obecných postřehů se tu ovšem nabízí – například překvapivý fakt, že čeští dramatici se navzájem příliš nečtou, nebo potvrzení toho, že i české divadlo je příslovečným „malým rybníkem”, v němž se všichni znají a kde o úspěchu často rozhodují osobní sympatie nebo sváry. Ve výsledku ovšem četba dotyčných rozhovorů přináší jak Petrem Christovem slibovaný „pohled různých generací, který se obrací do vzdálené minulosti i do živé současnosti”, tak jím zmiňovaný „pokus o zachycení určitého obrazu, proměn a stavu českého divadla, ale zároveň i české společnosti”. Záleží pak už jen na čtenáři, které osobnosti, oblasti či témata jej zajímají nejvíce, a nakolik obohacujícím tedy shledá obsah dotyčných rozhovorů – v každém případě jej však čeká devatero nevšedních setkání.
Petr Nagy (iLiteratura.cz)