Kapitoly o českém verši

Miroslav Červenka (1932–2005) patřil k nejvýraznějším osobnostem české literární vědy druhé poloviny 20. století. Vynikl v oboru teorie literatury, historické poetiky, ale uplatnil se i jako editor a komentátor, osobitý kritik i básník. Jeho poslední, posmrtně vydaná kniha Kapitoly o českém verši shrnuje autorův celoživotní výzkum českého verše. První část se zabývá obecnými principy a v návaznosti i polemice vůči dosavadním koncepcím (včetně Romana Jakobsona a Červenkova učitele Jana Mukařovského) formuluje nově některé podstatné rysy českého verše. Druhou část tvoří průvodce základními metry novočeské poezie, od počátku obrození až do poloviny 20. století. Knihu, která vznikla na základě rozsáhlého excepčního materiálu a na které Miroslav Červenka pracoval do posledních dnů svého života, připravili k vydání Květa Sgallová a Jiří Holý.

Vášnivé kapitoly o českém verši
Kniha, jejíž podklady i koncepce vznikaly desetiletí a kterou Miroslav Červenka (1932–2005) sepsal během posledního roku života, poskytuje komplexní pohled na novodobý český verš a rytmus, jak se proměňoval „od puchmajerovců po Palivce a Zábranu“. Měla by se stát základní příručkou nejen pro literární vědce, ale i praktiky (mj. pro překladatele poezie). Název Kapitoly o českém verši nenápadně odkazuje k dílu dvou světových osobností české teorie literatury 20. století, Romana Jakobsona a Jana Mukařovského. Červenka je jejich žák, avšak na zakladatelské Jakobsonovy Základy českého verše (česky 1926) i Mukařovského studii Obecné zásady a vývoj novočeského verše (1934) zde navazuje kriticky – mj. vyvrací Mukařovského vlivnou teorii českého jambu. Vychází přitom z širokých a podrobných statistických výzkumů, na nichž léta pracoval se svými kolegy (především s Květou Sgallovou). Čísla tu však prezentuje minimálně, mnohem víc se zaměřuje na jejich interpretaci. V posledních čtyřech z jedenácti kapitol pak směřuje k jakési srovnávací stylistice českého verše.
Kapitoly si žádají pozorného čtenáře, jsou velmi hutné. Červenkův pohled na verš i statistiky o něm je věcný, ale ne chladný. Ačkoli v prvních sedmi kapitolách směřuje k obecným pravidlům a charakteristikám českého verše (k formulaci invariantu), v konfrontaci s konkrétními díly postupně některá pravidla zpochybňuje a zpřesňuje. Usiluje o to, aby se přehledné zobecnění nestalo úhledným zestejněním.
Daniela Iwashita (Lidové noviny, příloha Orientace, 2. června 2007)

Miroslav Červenka (1932–2005) byl člověk mnoha kulturních aktivit. Jeho nejvlastnější zájmovou sférou však byla literární věda – a v jejím rámci věda o verši. V té – a to i v letech, kdy byl vystaven normalizačním postihům – dosahoval pozoruhodných, doma i v zahraničí vysoce ceněných výsledků. Obzvlášť naléhavě to dokládá tato jeho nejnovější a bohužel už poslední kniha, jak ji do tisku připravili Květa Sgallová a Jiří Holý. Červenka v ní zevrubně prezentuje své vidění stěžejních problémů moderní versologie a zároveň podává plastický obraz stavu a vývoje novočeského verše od počátku obrození až do nedávna. I když s žákovskou vděčností respektuje historický význam Pražského lingvistického kroužku, většinu jeho versologických závěrů podrobuje kritice a odmítá. Těžiště pozornosti zato přesouvá na otázky, jež se mu z hlediska aktuálních potřeb oboru zdají závažnější a perspektivnější – například nově zvažuje nejednoduchý vztah mezi veršem a jazykovým materiálem, blíže si všímá reálné funkce přízvuků v sylabotonické prosodii, bedlivě sleduje vliv metrických schémat na utváření individuálních a zejména nadindividuálních básnických stylů apod. Přitom u něj nikde nejde o planě spekulativní teoretizování, nýbrž o přísně věcné domýšlení a osvětlování výsledků široce pojatého, o mimořádně bohaté a spolehlivé statistické údaje se opírajícího výzkumu.
Jiří Honzík (A2 kulturní týdeník 24/2007)

Český verš z boží perspektivy
Na jednom místě své knihy (s. 22–23) Červenka v nadsázce přirovnává práci versologa k vševidoucímu božímu oku, kterému jsou přístupny jevy běžnému člověku nedostupné. Kapitoly o českém verši jsou opravdu naplněny jakousi nadlidskou vyrovnaností, výklad je pevný, neodbíhá do poznámek pod čarou (v celém 250stránkovém textu jsou jenom tři, to ale může být způsobeno úpravou editorů), nezatěžuje čtenáře množstvím citované literatury (někdo to však může pociťovat jako nevýhodu) a ubyly i ony výše uvedené známky znejistění (je to však dáno i tím, že se autor tolik nezabývá speciální oblastí veršové sémantiky).
Červenkovými Kapitolami o českém verši, knihou-monumentem, byly před českou metrikou vztyčeny úkoly, které se nebudou plnit snadno. Hloubky Červenkových úvah se totiž dosahuje jen velmi obtížně.
Robert Ibrahim (Slovo a smysl č. 7/2007)

Dílo předčasně uzavřené
Teprve z těchto celkových obrysů jeho vědeckého záměru, jak vyvstávají z jeho posthumní knihy, si můžeme učinit představu, jak velkorysý tento záměr byl a zároveň jak naplňoval a rozvíjel představy někdejší Pražské školy o zkoumání předpokladů či pozadí, na nichž či na němž spočívá budova literární vědy. To znamená literární vědy jako disciplíny, která si klade nároky přinášet poznání, jež by nebylo založeno pouze na intuitivním rozvrhu zkoumatele, nýbrž na pokud možno objektivních údajích. Tu by bylo možné konstatovat afinitu Červenkova pojetí literárněvědného zkoumání českého verše k statistickým modelům klasika francouzského strukturalismu C. Lévi-Strausse (jakkoli mezi francouzským a českým strukturalismem existují podstatné rozdíly). Ten kladl statistické modely do opozice k modelům mechanickým jakožto modely vhodné pro historická zkoumání spočívající na ireverzibilitě času a na sběru a organizaci dokumentů (kdežto mechanické vznikají na jejich podkladě). V současné situaci, kdy skeptický relativismus zasáhl hluboko do základů literárněvědného myšlení, působí Červenkova kniha o českém verši také jako metodický odkaz způsobu vědeckého zkoumání, jehož zásadní význam docení nejspíše až další generace.
Aleš Haman (Česká literatura 55, 2007, č. 3, s. 408–412)

Poslední slovo Miroslava Červenky k versologii
Kapitoly o českém verši jsou posledním slovem prof. Miroslava Červenky k české versologii, a to slovem závažným a potřebným. Spolu s jeho dřívější publikační produkcí v dané sféře, zejména ovšem pozdní – jmenujme v naší souvislosti jen ještě autorovu studii o májovském daktylotrocheji, otištěnou rovněž posthumně ve sborníku Mezi texty a metodami (Olomouc, Periplum 2006), přehodnocují dosavadní přístupy k této disciplíně (Levý, Hrabák aj.) i její celkové pojetí. Červenkou vypracovaná formulace, racionální a přesná, nicméně vždy připravená vyjadřovat básnické obsahy, se pro aplikaci v české versologii ukazuje jako nejvýš užitečná. Hoden zmínky je také fakt, že v Kapitolách se vedle Máchy a ikonických básníků 20. století do dnešního literárněvědného povědomí znovu výrazně prosazuje autorem rozsáhle excerpované básnictví lumírovsko-ruchovské větve, na prvním místě neprávem zapomínaný Vrchlický.
Podobných pokusů jako tento je dnes zvláště ve vědě o českém verši jako šafránu a dá se čekat, že Červenkovo poslední slovo v ní bude posledním slovem nadlouho. Miroslav Červenka se dokázal prosadit v mnoha oblastech literární vědy, jeho Kapitoly o českém verši ale znovu dokazují, že je ho třeba vnímat v prvé řadě jako versologa. Přesto se zdá, že v nich měl autor neustále skrytě na paměti jisté kontextové zapojení ve vztahu k svému osobnímu literárněteoretickému uvažování. Červenkovy Kapitoly v úhrnu nepřímo podporují hypotézu z jeho pozdní studie Fikční světy lyriky (Praha, Paseka / FF UK 2003), že v hierarchii mluvčích básnického textu je třeba vyčlenit zvláštní příčku pro tzv. lyrický subjekt, jehož úkolem je zejména metrická organizace komunikovaného diskurzu: jeho poslední kniha dokazuje, že versologická informace v básnickém textu je sama o sobě závažná a svou specifičností zároveň i vzdálená tradičním podavatelským subjektům.
Michal Charypar (Česká literatura 55, 2007, č. 3, s. 408–412)