tištěná kniha
Souborné dílo Vladimíra Skaličky - 1. díl (1931-1950)

Souborné dílo Vladimíra Skaličky - 1. díl (1931-1950)

Čermák, František a kol.

témata: lingvistika

brožovaná, 466 str., 1. vydání
vydáno: duben 2004
ISBN: 80-246-0549-X
doporučená cena: 345 Kč

E-shop

Anotace

Ediční kolektiv pod vedením Františka Čermáka připravil k vydání tři svazky obsahující celoživotní dílo Vladimíra Skaličky, prvního profesora obecného jazykozpytu na FF UK a zakladatele oboru ugrofinských jazyků, ale i významného bohemisty a slavisty a znalce mnoha dalších jazyků. V roce 2004 vychází první díl, obsahující sebrané Skaličkovy práce z let 1931-1950, následovat bude díl druhý, v němž čtenář najde texty z let 1951-1963. Třetí svazek bude obsahovat texty z let 1964-1994 a kompletní Skaličkovu bibliografii.

Obsah

Ediční poznámka
Hledač podstaty jazyka Vladimír Skalička
Mikha?l Mikha?lov: Materiaux sur l'argot et les locutions populaires turc-otomans (recenze)
K fonologii spisovné finštiny
D. A. Rasovskij: Pečenegi, torki i berendeji na Rusi i v Ugrii (recenze)
K charakteristice euroasijského jazykového svazu
K maďarské gramatice
K problému věty
Asymetrický dualismus jazykových jednotek
K středoevropské fonologii
Poznámky o skloňování v eurasijských jazycích
Laziczius Gyula: Bevezetés afonológiába (recenze)
Funkce pořádku jazykových jednotek
K otázkám fonologických protikladů
Poznámky o reduplikaci
J. Laziczius: Probleme der Phonologie; J. Vachek: Several Thoughts on Several Statements of the Phoneme Theory (recenze)
Promluva jako linguistický pojem
Studie o maďarských výrazech onomatopoických
Poznámky ke kongruenci
Linguistické poznámky k studii psychologické
Poznámky o vzniku fonologie
O pojem morfému
Ohlasy fonologie v jazykovědě [románské a] ugrofinské
Ohlasy ?pražské školy" v Anglii a v Estonsku
O jazykové subsumaci
O dimensích v jazyce
Poznámky k negaci
Vývoj české deklinace. Studie typologická
Problémy stylu
Problém druhého slovesa
Typologie jazyků
O trvalých odchylkách řeči u epileptiků.
Odpověď na Janáčkovu recenzi Skaličkova Vývoje české deklinace
O typologii bantuských jazyků
O typologii mluvené čínštiny.
Essayistická kniha o češtině
Jozef Růžička: Z problematiky slabiky a prozodických vlastnosti.
K vývinu hornonemeckého slova (recenze)
Problém jazykové různosti
Kodaňský Strukturalismus a ?pražská škola"
O roli vnitřní flexe v jazyce
Potřeba parolové lingvistiky
Slovo a tvar
Polský přehled obecné jazykovědy
Retrográdní slovník
Soubor statí Viléma Mathesia
Věda pro život?
Vyučování jazykům na vysokých školách
O analogii a anomálii
Poznámky k theorii pádů
Struktura jazyků dávného Východu
Stalinův článek a naše jazykovědná tradice
Jan Urban Jarník a albanologie

Recenze

Vydáním prvního svazku souborného díla Vladimíra Skaličky byl učiněn závažný počáteční krok k odčinění dlouholetého dluhu české lingvistiky. Hlouběji poznával Skaličkovo dílo a studovat je bylo touž dosud velmi obtížné, poněvadž, jak konstatují editoři v úvodní poznámce k tomuto svazku (s 7), bylo publikováno v průběhu 65 let (1931-1994) převážně formou časopiseckých a sborníkových statí, a to v řadě jazyků a na různých místech Editoři se je poprvé pokusili shromáždit, převésl do češtiny a v ucelené podobě je v tomto vydání uveřejnil. Oznamují zároveň, že edice vyjde ve třech svazcích v prostém chronologickém uspořádám. Recenzovaný svazek obsahuje 51 statí a recenzí z let 1931-1950, včetně klasické studie Zur ungarischen Grammatik (Skalička, 1935), která se tímto po sedmdesáti letech od svého vzniku konečně dočkala řádného českého (byť ne samostatného) knižního vydání. Dosud byla našemu čtenáři přístupna jen jako součást vysokoškolského skripta FF UK (Pálek, 1975, 21981) Druhý svazek obsáhne díla z let 1951-1963 a třetí svazek pokryje období 1964-1994 a bude obsahovat i bibliografu a rejstřík.
František Čermák je lingvista k takovému edičnímu počinu nanejvýš povolaný, a to nejen jako Skaličkův žák a mladší kolega na FF UK, ale i díky zkušenostem z práce na svém monumentálním překladu bohatě dokumentovaného a komentovaného vydání de Saussurova Kursu obecné lingvistiky (1989). Jak se nyní dovídáme z jeho úvodní stati k recenzovanému svazku, Hledač podstaty jazyka Vladimír Skalička (s. 9-25), byl to právě Skalička, kdo Čermáka ?přemlouval a přemluvil", aby se ujal překladu de Saussurova Kursu do češtiny (s. 9). Svou úvodní studii doprovodil Čermák pod názvem Skaličkiana velmi osvěžující sbírkou Skaličkových výroků o různých aspektech jazyka a jazykovědy, tak jak si je zaznamenal ve Skaličkově semináři v letech 1959-1974 (s. 14-23). Jako první nás též stručně seznamuje s rukopisy, klére se zachovaly v Skaličkově pozůstalosti (s. 24).
F. Čermák navíc ke spolupráci na této edici získal na FF UK kompetentní spolupracovníky z řad učitelů i pomocníky mezi studenty, kteří ochotně a obětavě pomohli jako překladatelé i zpracovatelé elektronických verzí jednotlivých příspěvků. K jeho spolupracovníkům patří především anglista Jan Čermák, který pořídil některé překlady a který se spolu se svým bratrem Petrem Čermákem, jenž převzal hlavní tíhu redakce, zúčastnil i redigování definitivní podoby rukopisu. Italský bohemista Claudio Poeta pak sestavil Skaličkovu definitivní bibliogiafii, kterou se mu podařilo proti dříve publikovaným i nepublikovaným bibliografiím význačně rozhojnit. Shromáždil též všechny relevantní příspěvky a pořídil, často za obětavé spolupráce studentů, jejich elektronické verze. C. Poeta a P. Čermák se dále podíleli na zpracování rejstříku, který u tak rozsáhlého, tematicky bohatého a přitom vzájemně propojeného kompletního souboru Skaličkova díla bude vítanou pomůckou.
To vše dává tušit, že vydání Skaličkova souborného díla nebude (a ani by byl nemělo) posledním slovem F. Čermáka na tomto záslužném poli. K dalším činům bychom rádi dali podnět i tímto recenzním článkem.
Jestliže jsme řekli, že tálo edice je prvním krokem k odčinění dlouholelého dluhu, neznamená to, že jde jen o dluh Skaličkově památce. Rádi bychom v télo souvislosti připomněli slova Oldřicha Lešky, která napsal u příležitosti Skaličkových osmdesátin: ?V. Skalička si musí při pozorování lingvistické scény leckdy připadat jako závodník, který dorazil do cíle a čeká tam na ostatní" (Leška, 1989, s. 254). Pamětníků, kteří mohou z vlastní zkušenosti potvrdit, že Leška nepřeháněl, bohužel stále ubývá. Nyní však bude každý český a slovensky lingvista konečně mít možnost sám se přesvědčil o tom, do jaké míry Skalička předstihl svou dobu, ba v nejednom směru i dnešní vědu. Ale nejdůležitější přirozeně je, že budeme s to čerpat z nepřeberného množství Skaličkových tvůrčích podnětů.
Nepřísluší nám na tomto místě podrobněji popisoval Skaličkův vědecký přínos ani jeho učitelské kvality. Učinili to již dříve lidé povolanější (Hausenblas, 1969, Leška, 1989, 1991, Novák, 1979, Sgall, 1991, rkp.; Trost, 1969). Přece jen bychom však rádi připojili několik myšlenek, které nás napadají nad Skaličkovým dílem, když na ně pohlédneme v kontextu dnešní doby.
Domníváme se především, že možnost zamyslit se nad celým tímto souborem Skaličkova díla by mohla, ba i měla vést k určitému posunu v hodnocení Skaličkova významu. V obecném povědomí naší jazykovědné obce touž žije Skalička především jako typolog, uznávaný jako zakladatel novodobé typologie jazyka. Bylo a jistě i je správné zdůrazňovat Skaličkův přínos typologii. Mezi typology Skalička dosáhl i největšího mezinárodního uznání. Avšak s odstupem času si můžeme položit otázku, zda tak velký důraz na Skaličkův význam pro typologii nemůže v kontextu dnešních akcentů svělové lingvistiky působit směrem k jistému zúžení okruhu zájemců o jeho dílo a odkaz.
Je pravda, že Skaličkovi byla typologie východiskem a odrazovým můstkem jeho studia. Výsledkem jeho analýzy však byla nejen revoluce v typologii jazyka, ale především ?pokus o teorii strukturální mluvnice" (Mathesius, 1936). Skalička se stal ?vykladačem jazyků a jazyka" (Hausenblas, 1969) nebo - slovy F. Čermáka - ?hledačem [jeho] podstaly". Jak je patrné už z prvního svazku léto edice, Skaličkův význam daleko přesahuje meze typologie i v tom nejširším slova smyslu a dotýká se všech oblastí vědy o jazyce. Svědčí o tom zejména takové jeho stati jako K problému věty (s. 92-96), Promluva jako lingvistický pojem (s. 131-135) nebo Potřeba parolové lingvistiky (s. 385-398), které mimochodem precizností formulace a logikou výkladu působí takovým dojmem dokonalosti jako vyzrálé umělecké dílo. Jindy nás překvapí, jak zdánlivě okrajového tématu (Studie o maďarských výrazech onomatopoických, s. 136-167) Skalička uměl využít k závažným strukturálním objevům. A konečně skvělá analytická a programová studie Problém jazykové různosti (s. 347-366) by si zasloužila, aby byla pojata do každé světové čítanky zásadních příspěvků k lingvistice 20. století. Jak je u Skaličky obvyklé, netýká se jeho článek pouze problému zmíněného v názvu studie, tj. v tomto případě jazykové různosti, což souvisí s tím, že autor vždy jevy rozebírá ve všech relevantních souvislostech. Tato stať si podle našeho názoru zachovala plnou aktuálnost i v současnosti. Ostatně základním postulátem integrálního vzdělávání ve věcech mateřského jazyka i jazyků cizích by se pro svou dalekosáhlou explikační nosnost mohla stát Skaličkova věta ?všechny jazyky je třeba považovat za různá řešení týchž problémů" (s. 82, srov. též s. 256).
Zdánlivě paradoxním výsledkem Skaličkova zaměření na studium co největšího počtu jazyků je to, že nakonec má co říci každému, kdo bádá v mezích jednoho konkrétního jazyka. Dá se to vyjádřit tak, že poznání Skaličkova díla poskytne dnešnímu badateli důležitou jistotu snáze se zorientuje v labyrintu často protichůdných teorií a může se soustředit na zvolený problém, aniž riskuje, že se při interpretaci svých výsledků bude hrubě mýlil. Proto by podle našeho názoru dobrá obeznámenost se Skaličkovým dílem měla patřit k vědecké výzbroji každého českého a slovenského lingvisty bez ohledu na to, kterým jazykem se odborně zabývá. V tom spočívá veliký význam Čermákova počinu a celému autorskému kolektivu lze blahopřát, že úspěšně plní úkol, který si vytyčil.
Na druhé straně se přirozeně ukazuje, že prezentace Skaličkových prací v novém kontextu volá po některých řešeních, která překračují pouhé shromáždění a překlad původních prací s nezbytným technickým zpracováním rukopisu, což si ediční kolekliv za daných možností vcelku realisticky vytkl za cíl. Významným krokem vpřed za rámec tohoto zadání jistě je vytvoření výše zmíněného rejstříku k celému dílu.
Některé drobnosti však mohl ediční kolektiv podle našeho názoru zvládnout lépe. Jedním takovým drobným edičním nedostatkem z hlediska členáře je to, že na místech, kde Skalička cituje některou ze svých dřívějších publikací a konkrétně odkazuje na její určitou stránku, uvádí přítomná edice v poznámce jen málo informativní odkaz na první stránku příslušné práce v této edici. Tak např. ve stati Poznámky ke skloňování v eurasijských jazycích Skalička na s. 108-110 přítomné edice vícekrát odkazuje na určitou stránku práce Zur ungarischen Grammatik, konkrétně na stranu 12, 29, 59-61, 61, 62 a 65. Nedalo by mnoho práce, kdyby editoři dohledali příslušné místo v citované práci a v tomto případě odkázali na s. 42, respektive 56, 83-85, 85 a 88 přítomné edice, místo všeobecného odkazu na s. 37, kde česká verze K maďarské gramatice v tomto svazku začíná. Tento nedostatek se opakuje na více místech. Je to věc, kterou čtenář od editorů může očekávat, a u díla, do něhož vložili tolik práce, je to zbytečná vada na kráse.
Další skupina nedostatků se týká vnitřní jednoty edice. Editoři například neuhlídali, aby stejné citáty, objevující se v různých příspěvcích, byly také stejně překládány. Jako příklad můžeme uvést citát z práce W. Porziga na s. 124n a s. 167 (v pozn. ii). Takových případů naštěstí není v recenzovaném svazku mnoho.
Podobný problém se objevuje při překladu některých Skaličkových termínů z jeho statí publikovaných v různých jazycích. Zatímco například v práci K maďarské gramatice se důsledně užívá překladu ?popisná gramatika", v překladu francouzského textu jiné stati je užito tvaru ?deskriptivní gramatika" (s. 107n). Jiným případem tohoto druhu je Skaličkova definice důležitého termínu ?diferenciace", přeložená z francouzštiny jako ?vztah mezi skupinami sémat [sic!], která nejsou sdružená" (s. 108), zatímco v práci K maďarské gramatice se mluví o ?opozici dvou skupin semémů, které nevytváří pár" (s. 90). Bylo by tedy na místě v návaznosti na tuto práci užít alespoň určitou kompromisní formulaci jako např. ?vztah mezi skupinami semémů, které nejsou párově sdružené".
Tím se dostáváme k nedostatku, kterému se podle nás tato cenná edice mohla vyhnout. Jde o to, že do ní byl v podstatě jen s drobnymi úpravami podle německého originálu přejat česky překlad práce K maďarské gramatice, publikovaný v již citovaném skriptu Lingvistické čítanky III. Naše výhrady se tu týkají hlavně kvality překladu Skaličkovy terminologie, zejména pokud jde o jeho důslednost.
Tato Skaličkova raná, ale stěžejní a průkopnická práce se jistě nečte snadno a určitě ji nebylo snadné ani formulovat. I pozornosti jejího autora na několika místech unikla zkratkovitá a nepřesná formulace ?slova sémantická" místo správného ?sémantématická" (s. 76, 2 ř. sh., s. 78, 3 ř. zd., s. 81, 13 ř. zd., s. 84, 10 a 8 ř. zd., srov. originál Zur ung Gr, s. 50, 14 ř. zd., s. 53, 7 ř. zd., s. 56, 14 ř. zd., s. 60, 14 a 18 ř. sh.). Jinak jsou však Skaličkovy formulace přesné a důsledné. Nesrovnalosti, které členáře mohou mást, vznikly až při překladu do češtiny. Nejčastější je záměna termínů séma a sémém, např. ?Dalším sématem je věta" (místo semémem, s. 61, 13 ř. zd.), v definici ?korelace" v textu práce užil překladatel slov ?vztah morfemů nebo vyšších sémat" místo správného semémů (s. 46, 2 ř. zd.) To vše vnáší do Skaličkova přesně vymezeného pojmosloví (?semém každá gramatická jednotka - sema, morfem, slovo atd., séma gramatický prvek", s. 89) iritující zmatek. Tak se také stalo, že souhrou překladatelské nepřesnosti a náhodného opomenutí se Skaličkova precizní definice morfemu v jeho originálním pojetí proměnila k nepoznání a z původní formulace ?spojení semat, která jsou úplně nebo pomocí jiných morfémat vyjádřena nepřetržitou řadou fonemat" (v Skaličkově vlastní formulaci v češtině, kterou nacházíme na s 179-180 recenzovaného svazku a která je přesným českým protějškem Skaličkovy definice v díle Zur ungarischen Grammatik) vznikla věta, klerá v členáři vzbuzuje pouze rozpaky ?Morfem je spojení semat vyjádřených nepřerušenou řadou fonémů nebo s pomocí jiných morfemů" (s. 44, 17 -19 ř. sh.).
Vedle toho nacházíme v tomto textu práce K maďarské gramatice někde prostá přehlédnutí, např ?Séma je charakterizováno nepřerušenou řadou morfémů" (místo fonémů) (s. 42, 15 ř. zd.), ?l. morfologie" (místo morfonologie, s. 55, 9 ř. zd.), ?Avšak v některých z těchto jazyků - v nichž se vyskytuje všeobecná opozice" (místo diferenciace, s. 61, 12 ř. sh.), ?Míra diferenciace sémantemů a fonémů" (místo formémů, s. 66, 7 ř. zd., podobná chyba tisku se vloudila i na s. 79, 7 ř. zd.), ?diferenciace jmenných a adjektivních koncovek" (místo substanuvních, s. 68, 9 ř. sh. ), ?pozadí morfémů" (místo pořadí, s. 75, 5 ř. zd.).
Naštěstí se tyto nedostatky týkají jen jedné stati převzaté v dobré víře z uvedených skript a dají se ještě opravit skrze Errata v posledním svazku. Hodnotu recenzovaného díla jako celku nemohou zpochybnit. Naopak můžeme vyzdvihnout, že tiskových a překladatelských chyb je jinak v celém svazku velmi málo, což je nutno ocenit zvláště vzhledem k mnoha potížím, které ediční kolektiv musel překonávat a které zvládl jen díky veliké obětavosti svých členů. Je naopak smutné, že dílo, které se může stát jedním z nejvýznamnějších přispěvků k dalšímu rozvoji naší dnešní vědy o jazyce, vznikalo tak říkajíc na koleně, bez účinné podpory fakultních orgánů. Vždyť jde konec konců o souborné dílo člověka, který byl za svého života označen za ?chloubu této vysoké školy" (Trost, 1969, s. 10).
Závěrem snad jen ještě jednu úvahu pouhé dva menší články z celého obsahu tohoto svazku (zaujímající asi čtyři procenta jeho objemu), byly kdysi publikovány v angličtině. Dalším logickým krokem by tedy mělo byt zpřístupnění aspoň výběru z hlavních prací V. Skaličky dnešní anglicky komunikující lingvistické obci Nebyla by to jislě snadná práce, ale pokud by se Čermákův kolektiv k takové práci odhodlal, zasloužil by si povzbuzení a plnou podporu
LITERATURA
HAUSENBLAS, K. (1969): Vykladač jazyku a jazyka. Slovo a slovesnost, 30 s. 221.
LEŠKA, O. (1989): Profesorovi Vládnímu Skaličkovi k narozenininám. Naše řeč 72 s. 254.
LEŠKA, O. (1991): Vládním Skalička (19. 8. 1909-17. l. 1991). Linguistica Pragensia, 34 s. 99-101.
MATHIESIUS, V. (1936): Pokus o teorii strukturální mluvnice. Slovo a slovesnost 2, s. 47-54.
NOVÁK, P. (1979): Nad dílem profesora Vládimíra Skaličky. Slovo a slovesnost 40, s. 345-349.
PALEK, B. (ed.) (1975, 21981): Lingvistické čítanky, III Typologie - sv. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství
SAUSSURE, F. DE (1989): Kurs obecné lingvistiky. Přeložil a doplňujícími poznámkami, úvodem bibliografií a rejstříkem opatřil František Čermák. Úvodní slovo napsal Vladimír Skalička, Praha: Odeon
SGALL, P. (1991): Loučíme se s Vladimírem Skaličkou. Slovo a slovesnost, 52, s. 304-306.
SGALL, P. (rkp.): Nad dílem Vladimíra Skaličky. Nepublikovaný rukopis
SKALIČKA, V. (1935): Zur ungarischen Grammatik. Praha: Filosofická fakulta University Karlovy
TROST, P. (1969): O badatelském významu Vladimíra Skaličky. Slavica Pragensia, 11, s. 7-10.
Ivo Vasiljev, Slovo a slovesnost, 66, 2005