tištěná kniha
Válečné deníky Jana Opočenského

Válečné deníky Jana Opočenského

Čechurová, Jana Kuklík, Jan Němeček, Jan

témata: biografie a paměti

vázaná, 496 str., 1. vydání
vydáno: prosinec 2001
ISBN: 80-246-0239-3
doporučená cena: 505 Kč

E-shop

Anotace

Londýnské deníky historika a diplomata Jana Opočenského představují každodenní autorův písemný záznam v časovém období od 2. července 1940 do prosince 1945. Chronologicky řazené deníky podávají jedinečný obraz o vývoji a politických problémech československého politického exilu ve Velké Británii během druhé světové války. Cenné jsou i autorovy informace o různých nenaplněných osobních a politických ambicích jednotlivých představitelů československého odboje.

Obsah

Úvod
Rok 1940
Rok 1941
Rok 1942
Rok 1943
Rok 1944
Rok 1945
Rejstřík
Seznam použitých pramenů a literatury

Recenze

Nakladatelství Karolinum si zaslouží za svůj ediční počin pochvalu, ještě více pak editoři, kteří se podjali mravenčí práce a jimž už úvodem je třeba vyslovit snad jedinou, leč vážnou ?výtku". Do svého opusu (mohu bez nadsázky užít označení opus magnum, jež se sem mimořádně dobře hodí) totiž nepojali ani jedinou reprodukci ukázky pramene, s nímž pracovali. Ukázalo by se ještě zřetelněji a na první pohled, s jakými i jen ryze technickými problémy edičními se museli editoři potýkat. Počet jimi nerozluštěných míst deníků, psaných často tužkou či rozpíjejícím se inkoustem, je opravdu minimální a v žádném případě neruší souvislou četbu. Ale vlastní technické zvládnutí edice nebylo jediným úkolem, který před nimi stál. Deníky jsou nejen plné, ale přímo přeplněné jmény osob různého významu i původu. Vedle profilujících politiků, jejichž jména může znát každý maturant, jsou tu stovky jmen osob známých dnes jen specialistům a mnohdy ani těm ne. Českých, ale i cizích. Prakticky skoro ke všem se vydavatelům podařilo připojit v závěrečném, takřka padesátistránkovém rejstříku základní identifikační údaje, někdy přerůstající do malých biogramů, které ale zpravidla nepřesahují výrazněji dobu, v níž deníky byly psány. Bez jejich často velmi pracných identifikací by četba díla a jeho vědecká použitelnost podstatně klesala a ten, kdo by jich chtěl využít vědecky, by si věru mohl skorém zoufat. Nebyly sem bohužel pojaty osoby, vyskytující se v komentářích editorů. Díky sehranému týmu, kde pořadí na titulním listu pravděpodobně kategorizuje i důležitost podílu práce jeho jednotlivých členů, však byly splněny takřka všechny maximy, jak to demonstruje i seznam pramenů netištěných (od Kalifornie až po naše základní archivy) přes tištěné (často ovšem těžko dostupné, jako v případě dobového tisku) až k rozsáhlé literatuře, ovšemže nejen české, a ke konzultacím s odcházejícími pamětníky či jejich bezprostředními potomky. To se ovšem týká i komentáře věcného, který je neméně důležitý, protože Opočenského sloh je velice úsporný a tak často i důležité akce jsou v jeho poznámkách doslova zašifrovány. Tyto vysvětlivky v textu jsou navzájem propojovány a podávány ve velice hutné, leč zřetelné formě. Ovšem editoři se s úspěchem snažili i o osvětlení událostí omezeného dosahu. Tu musí i medievista, zvyklý (ne ovšem vždy) na kanonizované kritické edice - uznat s potěšením i velkým zadostiučiněním, že historie, ale i historiografie a ediční práce vůbec - je (či měla by být a může být) jen jedna. Ale aby radost z vnějšího, a to i po stránce grafické, samozřejmě ne nepodstatného dojmu, nepřevážila vlastní přínos toho, co přináší obsah knihy, je třeba přejít k němu.
Jan (známý spíše jako Hanuš) Opočenský (26. května 1885 v Mostě - 4. ledna 1961 v Paříži), absolvent prestižního vídeňského Ústavu pro rakouský dějezpyt a bratr známé archivářky M. Opočenské-Jeršové, prošel řadou našich archivů a stal se zejména zakladatelem archivu československého ministerstva zahraničí, působil ale rovněž v diplomatických službách již mezi válkami, aby svou kariéru zakončil jako emigrant ve službách UNESCO. Jeho pracovním zařazením bylo dáno, že se orientoval na moderní dějiny se stále výraznějším podílem dějin současnosti, což jej mimořádně doslova předurčovalo k tomu, aby se stal komentátorem a svým způsobem kronikářem, spíše však velmi kvalifikovaným pozorovatelem věcí, osob i událostí, jichž byl účasten či skoroúčasten. Jeho deníky z doby války, které začínají 2. července 1940 odplutím z Gibraltaru, pokračují doslova bez přerušení do 29. října 1945 (od 20. července už v Praze). Z prosince a ledna 1945-1946 ovšem už jde jen o čtyři nesouvislé záznamy. V posledním z nich je zmínka o možné snaze brzkého vyvolání konfliktu s ?Ruskem". Také jinak je tu mnoho k věcem i dnes (či opět dnes) aktuálním.
Někdy se nám dostane sice jen informace o tom, jaké bylo počasí, čí jaký románský náhrobek spatřil, jindy je ale záznam doslova nabit fakty a postřehy. Je třeba ale říci, že čtenářský dojem nutno charakterizovat po dvou liniích. Ta ?vyšší" se týká zachovaných informací o jednáních politického rázu, které mají před jakýmikoliv pamětmi přednost právě svou bezprostředností, která takřka vylučuje snahu po nějakém dodatečném upravování či přikrašlování. Ale někdy tu překvapuje absence bezprostřední reflexe řady větších, ba dokonce i velkých událostí. Tak přepadení Sovětského svazu Německem je věnována jediná věta: ?Dojem z rusko-německé války",s dodatkem ?Odpoledne koupat se". Nechci tím ironizovat, možná, že tato lakonická věta znamenala pro jejího autora více, než lze vypsat. Ale z celého souboru Opočenského zápisů je patrné, že glosuje záměrně bez špetky pathosu jaksi druhoplánové, tj. z pozice osoby poněkud v pozadí, nejen obecně politické události, alei to, co se dalo v onom českém respektive československém londýnském mikrokosmu. Že se přitom nutně ukazují u jednotlivých aktérů limity jejich lidských vlastností, je samozřejmé. Že někteří aktéři a jejich nejbližší neunesli dostatečně důstojně svou těžkou roli, je lidsky pochopitelné, nehistorik bude frustrován. Ale i historik má mnoho co dělat, aby zůstal nad věcí a bral vše jako materiál k další interpretaci, protože i Opočenský byl jen člověk a leckdy jistě, byl. nepochybně spíše podvědomě, dával průchod svým osobním pocitům. Ostatně i jeho informátor), zejména Hubert Ripka, Ladislav Feierabend a Viktor Jansa tvořili jen jednu stranu mince. Ale jádro všech u Opočenského se sbíhajících informací se sbíhá v bystré sumarizaci toho, co slyšel, viděl a četl. A protože Opočenský byl do značné míry ve středu dění a stále v kontaktu s předními osobnostmi nejen našeho odboje, ale i francouzského a pak zejména dalších menších států, a současné bez větších ambicí politických (jádrem jeho činnosti byly vedle výrazných aktivit žurnalistických a literárních vůbec - často šlo o anonymní a důležité podklady pro práci jiných, zejména přímo pro prezidenta Beneše ? aktivity kulturněpolitické a řeklo by se zejména každodenní práce v diplomacii bez politických aspirací) jsou jeho výpovědi přesvědčivější a působivější.
Přestože nejde o dílo, které by mělo chtěnou literární stavbu, je to čtení napínavé jak pro historika, který se při studiu oné doby bez něho prostě neobejde (i když Opočenského zápisy už leckomu dobře posloužily pro jeho literární ambice), tak pro toho, kdo chce být "in" v oné době. Po přečtení prvních dvou - tří stran je už čtenář "ztracen". Třináctistránkový úvod vydavatelů je moudře koncipován zdrženlivě jak co do rozsahu, tak co do šíře záběru. Nebylo by bývalo zatěžko edici předeslat úvod několikanásobný, látka k tomu sváděla. Autoři však nepodlehli a tak skromná monumentalita edice s odstupem doby je a bude stále zřetelnější. Když jsem odpovídal na anketu o historické knize minulého roku, neměl jsem toto dílo ještě v rukou. Alespoň dodatečně si je do dobré společnosti autorů a autorek, které jsem tam uvedl, dovoluji zařadit.
Ivan HLAVÁČEK, Dějiny a současnost 4/2002, str. 61-62