Korespondence Josefa Pekaře a Kamila Krofty

Mezi nejvýznamnější české historiky patřili Josef Pekař a Kamil Krofta. Jejich rozdílné názory na české dějiny, stejně jako celková ideová orientace, jsou z listů dobře patrny. Vydání vzájemné korespondence představuje příspěvek k poznání kontextu jejich díla, ale i obecněji profesní kariéry, jež tak úzce souvisela s Univerzitou Karlovou.

Josef Pekař (1870–1937) a Kamil Krofta (1874–1945) patřili mezi nejvýznamnější české historiky první poloviny 20. století, žáky Jaroslava Golla. Podstatně se rozcházeli ve svých názorech na klíčová období našich národních dějin: husitství – reformaci – protireformaci a Bílou horu. Jejich vzájemná korespondence odhaluje hloubku tohoto rozporu. Navíc se K. Krofta po roce 1918 názorově přiblížil T. G. Masarykovi, přirozenému antipodu Pekařově. Přes tyto rozdíly se oba mužové respektovali a ctili. Edice vzájemné korespondence je důležitým příspěvkem k poznání české historiografie i duchovní atmosféry uvedeného období.

I když Pekařova a Kroftova korespondence, nutno říci nepříliš rozsáhlá, zajímavým způsobem odráží názorovou orientaci dvou pilířů české prvorepublikové historické vědy (Krofta svými popularizačními pracemi – připomeňme alespoň syntetické „československé dějiny“ či „dějiny selského stavu“ – formoval laické vidění národních dějin patrně mnohem více než autor faktografické středoškolské učebnice Pekař), představuje pro hodnocení meziválečného dějepisectví pouhý střípek do mozaiky. I on nám však může v budoucnu velmi podstatně pomoci pochopit a vystihnout „zlatou dobu českého dějepisectví“, jíž první polovina 20. století bezpochyby byla.
Martin Nodl (Lidové noviny, 6.5.1999)

Útlá knížka, připravená manželskou dvojicí, která se Josefu Pekařovi (1870–1937) a speciálně edicím jeho korespondence s českými historiky věnuje v posledních pěti letech opravdu soustavně, byla – dle úvodních slov editorů – vydána jako příspěvek k výročí Univerzity Karlovy, jako zpřístupnění pramene k poznání lidského profilu dvou „významných českých historiků, kteří byli i osobnostmi v české kultuře jako takové“ a konečně jako materiál k doplnění „mozaiky sporu o smysl českých dějin“. Práce Čechurových je však i něčím dalším: s ohledem na Kroftovo (1876–1945) diplomatické a politické působení, jehož poznání v posledním desetiletí zásadním způsobem prohloubil Jindřich Dejmek, je edice místy též zajímavým příspěvkem k poznání dějin nebo přinejmenším zázemí české meziválečné diplomacie a politiky.
Editoři vytěžili Pekařovu pozůstalost v Archivu Národního Muzea, osobní Kroftův fond v Archivu AV ČR a tzv. Kroftův archiv v Archivu MZV ČR. Celkem získali a edičně zpřístupnili 75 dopisů. Celek pak záslužně rozšířili o tři Pekařovy univerzitní návrhy, týkající se Krofty (habilitační posudek z roku 1905, návrh na udělení mimořádné profesury roku 1910 a na udělení řádné profesury roku 1911), které jsou uloženy v Kroftově osobním spisu v Archivu UK. Bezpečná znalost širšího okruhu dějepiseckých korespondencí (Borovička, Glücklich, Novotný, Navrátil, Hrubý) dovolila pak v úvodní studii i v důkladných poznámkách ke každému kusu zasadit většinu dopisů do širší dobové souvislosti
Osobní korespondence jsou rozsáhlým, zajímavým, interpretačně velmi vděčným, edičně ovšem značně náročným typem pramenů. Systematické ediční zpřístupňování korespondencí klíčových osobností českého vědeckého, intelektuálního či politického života nepatří zatím asi i proto k příliš oblíbeným směrům vědeckého usilování českých historiků. O to více potěší tato drobná, ale pečlivě zpracovaná kniha.
Jiří Pešek (Dějiny a současnost, duben 1999)