tištěná kniha
Společnost a vědění II. Od Encyklopedie k Wikipedii

Společnost a vědění II. Od Encyklopedie k Wikipedii

Burke, Peter

témata: média a komunikace, sociologie
edice: Limes

brožovaná, 406 str., 1. vydání
překlad: Pokorný, Martin
vydáno: květen 2013
ISBN: 978-80-246-2046-6
doporučená cena: 295 Kč

E-shop

Anotace

Peter Burke, emeritní profesor kulturní historie na univerzitě v Cambridgi, touto knihou navazuje na první díl svého souhrnného zamyšlení nad vztahem Společnosti a vědění a oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů „od Gutenberga po Google". Hranici mezi oběma částmi tvoří rok 1750 a osvícenská Encyklopedie.
Éra probíraná v tomto svazku je charakterizována posilováním centrálních vlád a fenoménem moderního totalitarismu, rozmachem pozorovatelské a zaznamenávací techniky a též prostředků kontinentálního a mezikontinentálního transportu, sílící převahou přírodních věd a vznikem ohromných kolektivních projektů. To vše se do sféry vědění či poznání velmi zřetelně promítlo a přeneslo to tendence, jejichž historické pozadí často sahá daleko do minulosti, na novou kvalitativní úroveň, což vedlo k pokroku, ale také ke střetu protichůdných tendencí a k vědomostním ztrátám. Burke ve svém výkladu mimo jiné probírá kontrast specializace a demokratizace, nacionalismu a internacionalismu, vlastnických práv a obecné dostupnosti či užitečného vědění a čistého poznání. Podobně důležitý je kontrast centra a periferie, ať už je centrum obsazeno akademickou sférou, přírodními vědami, moderními metropolemi či evropským Západem.
Z anglického originálu Social history of knowledge. Vol. I, From Encyclopedie to Wikipedia přeložil Martin Pokorný.

Obsah

PODĚKOVÁNÍ

ÚVOD

PRVNÍ ČÁST: Vědomostní praktiky
1. Shromažďování poznatků
2. Analýza poznatků
3. Síření poznatků
4. Využití poznatků

DRUHÁ ČÁST: Cena za pokrok
5. Ztráta vědomostí
6. Dělení znalostí

TŘETÍ ČÁST: Sociální historie ve třech rozměrech
7. Geografie vědění
8. Sociologie vědění
9. Chronologie vědění

BIBLIOGRAFIE

REJSTŘÍK

Recenze

Kniha Petera Burka Společnost a vědění II, Od Encyklopedie k Wikipedii, jež navazuje na první svazek Společnost a vědění s podtitulem Od Guttenberga k Diderotovi (Karolinum 2007), se zabývá současným stavem společnosti vědění, která je specifická v tom, že se v ní prosazují nejrůznější, často i značně protikladné tendence týkající se shromažďování informací, jejich analýzy, šíření i praktického uplatňování. Rubem stále rychlejší a dokonalejší techniky shromažďování poznatků je jejich ztrácení, internacionalizace vědění se ocitá v konfliktu s nacionalizací (odtud i utajování či ničení informací), postupující specializace pak vede k tomu, že hranice mezi disciplínami se stávají téměř neprostupnými, ať jakkoli usilují o mezioborový přístup k vědění.
Polem, které Peter Burke zkoumá, jsou tedy sociální dějiny poznání a vědění. Znamená to, že se nesoustředí na biografie vědců či příběhy vynálezů, nýbrž na vznik a vývoj institucí povolaných k tomu, aby vědomosti získávaly a předávaly, od univerzit přes knihovny a internet až třeba k tajným službám; to, co se pokouší odhalit, je v první řadě společenská role poznání v moderním západním světě. Burkova kniha však vedle své encyklopedičnosti, jejímž základem je obdivuhodná autorova erudice a důkladná znalost prostředí, sleduje rovněž linii kritickou, když například upozorňuje na neudržitelnost představy o pokroku jako přirozeném důsledku akumulace vědění, když pečlivě odlišuje rovinu informací od roviny poznatků, anebo když zkoumá akademické postoje k různým druhům vědění (boj o prostor v rámci univerzitních struktur).
Jeho esej k sociologii vědění samozřejmě zobecňuje fakta, avšak na základě bohatého materiálu, při jehož shromažďování se autor neomezil jen na hlavní obory vědění, vždy se snaží postupovat napříč a přes zdánlivě pevné hranice disciplín, takže se všude vyhýbá dnes již neobhajitelnému protikladu přírodních a humanitních věd (vědění je svým způsobem technologie). Ukazuje na četných příkladech i souvislost mezi poznáním a fungováním společnosti, mezi věděním a mocí, což je téma zvláště aktuální v současném světě, který je na jedné straně informacemi přetížen a na straně druhé vykazuje silnou tendenci k tomu, co se po Michelu Foucaultovi a Gillesi Deleuzovi označuje jako společnost kontroly.

Z recenzního posudku: Miroslav Petříček

Šest let po knize Společnost a vědění: od Gutenberga k Diderotovi vydal v loňském roce britský historik Peter Burke její pokračování. Česká verze spatřila světlo světa letos a nese název Společnost a vědění II: od Encyklopedie k Wikipedii. Oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů "od Gutenberga po Google" (jak by se podle autora měla jmenovat jednosvazková edice obou děl, ve kterou doufá). Emeritní profesor kulturní historie na univerzitě v Cambridgi se v knize zabývá shromažďováním, analýzou, šířením a využitím poznatků, zkoumá akumulaci poznání i jeho ztrátu, a dále probírá geografii, sociologii a chronologii vědění. Tento výčet zní suše a nezáživně, Burke ovšem umí i tato témata pojednat celkem přitažlivě a poutavě. Přitom se snaží nezjednodušovat a nezakrývá, že období, které zkoumá, je složité, protože v něm docházelo k protikladným procesům. Nacionalizace poznání jde totiž podle něj ruku v ruce s internacionalizací, sekularizace s kontrasekularizací, profesionalizace s rozmachem amatérismu, standardizace s produkcí na objednávku, specializace s interdisciplinaritou, demokratizace se snahami demokratické šíření znalostí potlačit.

Práci západních vědců, o kterých především píše, autor paušálně nezavrhuje (vždyť k nim sám patří), ale rozhodně si o nich ani nedělá přehnané iluze. Nezakrývá, že mnohá četná západní muzea svoje exponáty získávala pochybnými metodami, přičemž zvláště v 19. století se to dělalo takovým tempem, že věci převážené do Evropy a Ameriky z tehdejších kolonií se nestíhaly zpracovávat (a zmiňuje se i o tabulkách popsaných klínovým písmem, jichž je dnes taková zásoba, že jejich zpracování bude specialistům trvat ještě stovky let). Poukazuje i na to, že podrobnému zmapování určitého území často předcházelo jeho vojenské ovládnutí (ke zmapování Skotské vysočiny v polovině 18. století přistoupili britští zeměměřiči a kartografové po potlačení skotského povstání) a že zmapování vlastní země často paradoxně následovalo až později. Nezastírá, že kulturní antropologové hojně spolupracovali s koloniálními mocnostmi, z nichž pocházeli, ale s ironií uvádí i příklad orientalisty, který se nedostal východním směrem "dál než ke sbírce rukopisů vídeňské univerzitní knihovny", nebo antropologů, které koloniální správa považovala za "podvratné živly". Ukazuje také, že čím více se stát stará o své občany, tím více toho o nich také ví: ne náhodou je tedy třeba Švédsko průkopníkem ve sběru informací pro potřeby úřadů. Autor vtipně vyjmenovává i případy, kdy v dějinách docházelo k přejmenovávání disciplín, které buďto vyšly z módy, nebo se – v horším případě – zdiskreditovaly. Tak tomu bylo s eugenikou: časopisy, které se k ní hlásily, po druhé světové válce změnily názvy a třeba z Annals of Eugenics staly Annals of Human Genetics. Ale uvádí i příklad vědce, který coby důstojník britské armády analyzoval letecké snímky za války a později tutéž metodu využil coby archeolog. V "čistou" vědu, která by vůbec nespolupracovala s armádou nebo průmyslem, zřejmě autor – zvláště v případě přírodních věd – nevěří. Budoucnost vidí v hybridních či "semiakademických" institucích; celkově jeho pohled na soudobou vzdělanost tvoří optimistickou protiváhu k proslulé Liessmannově Teorii nevzdělanosti.

Podobně jako už v předchozí zmiňované knize Burke sleduje, jak a z čeho postupně vznikaly stále nové a nové vědecké obory: například sociologie se odštěpila od práva, anatomie se vyvinula z medicíny či fyziologie z anatomie (sám autor možná přispěje k etablování nového oboru s názvem "agnotologie", více viz na cizojazyčných Wikipediích). Zakladatelé oborů přitom z principu "nemohou patřit k oboru, který zakládají", takže nové obory jsou "inherentně heterogenní". Zároveň ale vznikají i nové syntetické oblasti, obory se totiž nejen štěpí, ale i fúzují do fyzikální chemie, biochemie či astrofyziky. Velkou pozornost i své sympatie autor věnuje těm, kteří se snaží bránit pokračující specializaci a chtějí si udržet přehled o více oblastech vědění, nazývá je spolu s L. Mumforem v protikladu ke specialistům "generalisty". Uvádí přitom různé strategie, jak coby generalista přežít: jeden autor kupříkladu vydával anonymně ta díla, která přesahovala rámec jeho profesionálního oboru, aby ho kolegové brali nadále vážně. Další se živili jako novináři a Michel de Certeau mohl svoji interdisciplinární činnost provádět jako člen jezuitského řádu. I z toho je vidět, že Burke rozhodně nepíše v duchu zjednodušujících klišé prohlašujících katolickou církev za odvěkého nepřítele všeho poznání. Zato naopak kousavě podotýká, že historii psychoanalytického hnutí a jeho četných heretiků by měl líčit nějaký církevní historik. Registruje také to, že v některých zemích, jako v Anglii, existuje cosi na způsob "kultu amatérů", a samotnou Wikipedii, již snad až nekriticky vyzvedává (píše ovšem o té anglické, ne české), interpretuje jako návrat "amatérského učence" (i když i u nás na ni některá hesla dodávají profesionálové, jako filozof Jan Sokol). Zmiňuje také spisovatele, kteří si, jako E. Zola, předsevzali takřka vědeckým způsobem zkoumat ve svých dílech společnost, a tak se ocitají na půli cesty mezi literaturou a vědou. Sám Burke se přitom také musí pohybovat napříč různými obory (a postupovat tedy jako "generalista"): třeba když líčí, jak se šířila metafora "čtení". Už v 18. století prý geologové svoji práci vnímali jako čtení hornin, dnes se sémiotikům takřka cokoli proměňuje v text, který rovněž "čtou". A například zájmu o vrstvy se archeologové podle Burka naučili také od geologů.

S pobavením autor na příkladech astrologie, frenologie či parapsychologie sleduje, jak prudce se v daném období vyvíjelo chápání toho, které obory jsou a které nejsou vědecké, a varuje před zbrklými pokusy prohlásit vše, co právě neodpovídá nejnověji uznávané teorii (či "paradigmatu"), za "intelektuální odpad" (B. Russell). Historik by měl podle Burka k podobným snahám přistupovat s velkou dávkou relativismu a distance; měl by především popisovat a objasňovat. Cituje přitom radikální návrh filozofa D. Huma, který radil ptát se nad každou knihou, zdali "obsahuje nějakou abstraktní úvahu ke kvantitě či počtu" – pokud ne, "obsahuje jen sofistiku a klam" a měla by být zničena.

Dále se v Burkeho obsáhlé, myšlenkově bohaté a aktuální knize dočteme třeba o tom, kdy byl první ženě přidělen titul PhD. nebo kdy vzniklo spojení "popularizátor vědy". Čtenář najde i vděčné pasáže o významu kaváren, "laboratorních čajů" a hostinců pro vědecký provoz (tady by se chtělo dodat: hospody tedy nebyly důležité jen pro české národní obrození!). Autor konstatuje, že už v předminulém století si mnozí stěžovali, že muzea jsou nesnesitelně nudná (což u nás většinou platí dosud, protože interaktivní expozice zatím dorazily jen do některých). Zároveň ale připomíná, že už kdysi dávno někteří profesoři dokázali, aby upoutali své posluchače, proměnit svoje přednášky v malá herecká vystoupení. Soudobá proměna akademické přednášky v podívanou tedy podle něj "není novinkou, ale revivalem". A vědci se u Burkeho nestávají jen komedianty, ale nezřídka i falzifikátory: jako důležitý mezník ve vývoji vědy v novověku obecně označuje okamžik přechodu od falzifikace antických textů k padělání textů v národních jazycích…

Burke v úvodu skromně přiznává, že jeho "vlastní vědění o celku vědění" je velmi nevyvážené, ale takováto kniha se jinak než mírně subjektivně prostě napsat nedá. Jestli se na ní dá něco kritizovat, tak je to spíše její český překlad, který se příliš nevydařil. Je plný překlepů; některé odborné anglické výrazy jsou přetlumočeny jinak, než jak odpovídá zavedenému českému úzu; u Heleny Petrovny Blavatské se překladatel nemohl rozhodnout, který přepis jejího jména zvolí, a proto ji uvádí ve dvou odlišných formách. Slavné Ruth Benedictové, vycházející i u nás, na jednom místě dokonce svévolně změnil pohlaví, takže se v knize vyskytuje jednou jako muž a podruhé jako žena – jako antropoložka by za takovou zkušenost byla Benedictová možná vděčná, ale jako čtenář to ocenit nemůžu. Zrovna u knihy, která má shrnovat celek vědění za několik posledních století, jsou tyto chyby trochu trapné…

Jan Lukavec, Literární noviny 15. 8. 2013, na www.iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Literárních novin

Nejnovější tituly v edici