Mikuláš Puchník

Cílem monografie je připravit kritickou edici a shrnutí církevně právního pojednání Processus iudiciarius secundum stilum Pragense Mikuláše Puchníka, generálního vikáře pražské arcidiecéze a zvoleného arcibiskupa pražského, a zasadit je do kontextu kanonického práva sklonku 14. a počátku 15. století. Puchníkův spis patří k žánru ordines iudicarii, které byly velmi častým a rozšířeným typem církevně právní literatury po celý evropský středověk. Zkoumané pojednání pochází z devadesátých let 14. století (dosud je známo 15 rukopisů ve 12 knihovnách), a jak dokládá řada zachovaných rukopisů v evropských knihovnách, bylo velmi užitečnou teoretickou a praktickou příručkou procesního práva, užívanou nejen studenty, ale i arcidiecézním klérem, stejně jako žalobci a obhájci.
Monografie sestává z Puchníkova životopisu, církevně právního, paleografického a kodikologického rozboru díla a z jeho kritické edice, zahrnující čtyři rukopisy ze 14. století (výchozím textem je rukopis označovaný jako Mnichov 677).

Studie pojednává o Mikuláši Puchníkovi (?-1402), známém církevním hodnostáři, který se dokonce stal designovaným pražským arcibiskupem. (Své funkce se ovšem už neujal.) Kniha je rozdělena na dvě části: první je studií o Puchníkovi, druhou část tvoří edice. Úvodem autor předkládá čtenáři Puchníkův životopis, který zahrnoval univerzitní pedagogickou i duchovní kariéru. Jako generální vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna byl Puchník vtažen do kola dramatických událostí sporu Jana z Jenštejna a krále Václava IV. Z nich vyšel na rozdíl od Jana z Pomuku živ a zdráv, utrpěla však jeho pověst. Zatímco Jan z Pomuku byl považován za mučedníka, Mikuláš Puchník, který byl rovněž vystaven mučení, zůstal v paměti generací jako mnohoobročník a ziskuchtivý člověk. Jeho postava posloužila dokonce jako vzor exempla „O hamižném klerikovi“. Autor studie se zaměřil na Puchníkův opomíjený odkaz, a to na dílo Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem, dochovaný v patnácti rukopisech v různých zemích od Ruska po Německo. Edici spisu vypracoval Budský na základě pěti rukopisů, přičemž jako kmenový použil rukopis mnichovský. Výklad o díle zahajuje autor rozborem okolností vzniku Puchníkova spisu, vytvořeného v době prelátova působení na pražské univerzitě v letech 1386–1389, kdy Puchník, licenciát dekretů, zastával i úřad oficiála pražského arcibiskupa a získal tak cenné praktické znalosti. V úzkém, ale důležitém segmentu právní teorie se stal v českém prostředí průkopníkem kanonického procesního práva. Jeho cílem bylo vytvořit v českém prostředí chybějící příručku průběhu procesního řízení před soudem, od předvolání až po vyhlášení rozsudku. Spis obsahuje také formule, předepsané pro jednotlivé právní kroky. Nejedná se o původní dílo, i když je u nás průkopnické. Puchník čerpal z dalších příruček, zejména ze spisu Speculum iudiciale Wilhelma Duranda. Budský předkládá čtenáři obsahovou synopsi díla, která usnadní orientaci v četnými stereotypními formulemi přetíženém textu. Synopsi člení do dvaceti šesti oddílů, od incipitu až po kanonickou důtku. Na závěr vysvětluje pojem a obsah právních obyčejů, které se vžily de more consistorii Pragensis. Následující kapitola představuje Puchníkův Ordo iudiciarius ve světle žánrových souvislostí, podává přehled relevantní literatury a juristických obratů, kterých Puchník používal. Připojuje seznam dochovaných listin, jejichž vydavatelem Puchník byl.
Pečlivá práce vychází vstříc zájemcům o Puchníkovu osobnost i o dějiny normativního práva.
Lenka Blechová (Český časopis historický 02/2017, str. 596)