Exil v Londýně 1939–1943

Z německého originálu přeložili Marek Nekula a A. Opletalová
Ve své práci představuje německý historik Detlef Brandes mezinárodní postavení a úlohu exilových vlád Československa, Jugoslávie a Polska v letech 1939 - 1943. Brandes zkoumá jejich vznik a vliv britské a sovětské diplomacie na jejich činnost. Pozornost věnuje i národnostním otázkám ve střední Evropě a na Balkáně, vývoji ideje transferu obyvatelstva a významu válečných konfederačních plánů.

Předmluva k českému vydání
Předmluva
Úvod: Polsko, Československo a Jugoslávie před druhou světovou válkou
1. Československý a polský politický exil pod francouzsko-britským vlivem
2. Velká Británie jako jediná ochranná moc exilových vlád
3. Od vstupu Sovětského svazu do války po návštěvu Molotova v Londýně a Washingtonu
4. Od uzavření britsko-sovětské smlouvy po konferenci ministrů zahraničí v Moskvě
5. Rozhodnutí o středovýchodní a jihovýchodní Evropě na moskevské a teheránské konferenci
Shrnutí
Seznam pramenů a literatury
Poznámky
Jmenný a věcný rejstřík

Po dlouhých patnácti letech vyšla v českém překladu autorova habilitační práce Großbritannien und seine osteuropäischen Alliierten 1939?1943. Die Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawiens im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Tehran (Collegium Carolinum 1988). Kniha má obdivuhodný záběr při obrovské detailnosti zkoumání. Zevrubně je pojednán vnitřní vývoj tří exilových reprezentací, jejich vztahy s Británií a dalšími velmocemi, problémy zahraničních armád, kontakty s domácím odbojem, otázky poválečných hranic a transferů a velmocenská jednání o východní Evropě.
Podrobný výklad autor dovedl do konce roku 1943, kdy Britové a částečně též Američané přijali rozhodnutí, jež znamenala faktické akceptování dominantního sovětského vlivu v této části Evropy: rezignovaně odsouhlasili Benešův projekt čs.-sovětské smlouvy, s nímž padlo konfederační řešení střední Evropy; přijali polskou východní hranici podél Curzonovy linie, aniž by výměnou získali sovětské uznání polské vlády a souhlas s včleněním čs.-sovětské smlouvy do širšího bezpečnostního systému; a rozhodli se přenést svou podporu z Mihailovičových četniků na Titovy partyzány ? což však paradoxně otevřelo cestu k poválečné jugoslávské nezávislosti na Moskvě. Brandes ovšem tato rozhodnutí neinterpretuje jako ztrátu britského zájmu o tuto část Evropy, k níž ostatně nedošlo ani při konferenci Tolstoj, tím méně pak v Jaltě, jak dodnes mylně tvrdí někteří vykladači teorie sfér vlivu.
Zajímavý je portrét E. Beneše ? schopného realisty, který však v exilu vybudoval systém faktické samovlády, k dosažení svých cílů běžně používal lží, opakovaně nedržel slovo, intrikoval za zády druhých a své poučení z Mnichova promítl do příklonu k SSSR a soustavného ustupování jeho požadavkům. Na příčiny krachu konfederačních jednání s Polskem tak kniha nabízí pohled odlišný od monografie Jana Němečka Od spojenectví k roztržce (Academia 2003). Brandes chová očividně větší sympatie k Sikorskému než k Benešovi, nedospívá však k paušálním soudům, nýbrž věcně poukazuje na konkrétní případy méně sympatických stránek Benešovy politiky. V plánech odsunu a vyhnání byl naopak prezident často méně radikální než jeho polští partneři i Foreign Office.
Kniha vychází z rozsáhlého výzkumu v archivech pěti zemí, znalosti dokumentárních edicí a množství odborné literatury. Oproti roku 1988 je dnes navíc možné využít např. materiály ze zpřístupněného archivu SOE či ruské archiválie a pramenné edice; víme tak více například o vztazích Londýna s domácím odbojem nebo o Benešových jednáních se sovětskými představiteli. V londýnském archivu Public Record Office autor podrobně prostudoval stovky svazků archivu Foreign Office, které tvoří hlavní materiálovou základnu jeho práce. Vůbec však nepracoval s pozůstalostmi britských politiků a diplomatů, většinou ani s jejich deníky či pamětmi a překvapivě ani s tzv. hansardy ? záznamy parlamentních jednání. Spoléhaje na sekundární zdroje se tak při interpretaci prohlášení britských politiků dopouští dílčích nepřesností (s. 32, 54). Z věcných chyb vybírám: Beneš se s Majským nesešel v říjnu, nýbrž 22. září 1939 (s. 55). Mussolini nezaútočil na Řecko 28. března 1940, ale až o sedm měsíců později (s. 70). S generálem Mirkovićem nemohl v březnu 1942 o ničem jednat "zástupce Office of Strategic Services", protože tento úřad vznikl až o čtvrt roku později (s. 147). Sir Alexander Cadogan se druhým jménem jmenoval Montagu, nikoli Montagne (pozn. 185), Ladislav Kopřiva byl v letech 1950?52 ministrem národní bezpečnosti, nikoli obrany (pozn. 295). Další nepřesnosti přidal překlad: ve Státní radě nebyli zastoupeni "lidoví socialisté", nýbrž národní (s. 76), F. N. Macfarlane byl šéfem britské, nikoli polské vojenské mise v Moskvě (s. 192). Názvy paradesantních výsadků se nepřekládají ("Antimon" ? s. 288; co takhle "Stříbro A"?).
Brandesova věcnost a střízlivost, při hodnoceních na místě, se bohužel do většiny textu promítá jako suchopárnost a nečtivost. S vědeckou distancí a prost zájmu o narativní stránku svého textu autor chrlí přívaly informací, ve kterých se i zevrubně obeznámený čtenář musí záhy začít ztrácet ? zvláště když text často odkazuje na předchozí či následné dílčí peripetie diplomatických jednání apod. Analýza je tak důkladná, tak tříštivá, že i jinak zdařilé komparativně syntetické pasáže v závěru druhého stupně členění do kapitol působí odtrženě. Brandes raději interpretuje, než cituje, což přispívá k celkové nečitelnosti textu, navíc často není jasné, zda je text autorovým převyprávěním dokumentu, či jeho vlastním komentářem. Zdaleka nejlépe napsané a promyšlené je závěrečné Shrnutí.
Tvrdý úder zasadilo knize nakladatelství Karolinum rozhodnutím zařadit poznámky až na konec knihy. Ty sice takto "neruší", čtenář však musí listovat, už proto, že autor většinu svých postav napoprvé uvedl jen příjmeními a v německém originále připojil do poznámek ? pod čarou! ? stručné medailonky. Ani v nich se však čtenář nedozví mnoho o vlivu, kompetencích a někdy ani funkcích stovek postav. Totéž platí o exilových a zejména odbojových strukturách, které sice autor vyjmenuje a zachytí změny jejich názvů, nedokáže je však dostatečně představit. Většinou chybí cosi jako časoprostorový kontext či aranžmá popisovaných jednání. Český překlad je připojen jen k některým anglickým citacím, aniž by byl vysvětlen důvod. Při jejich přenosu z německého vydání vznikly navíc četné chyby a české překlady jsou často nepřesné.
Přečíst toto dílo od začátku do konce je dřina. Patří k těm, jež bezděky staví otazník nad celou disciplínu politických dějin ? a to navíc v době, kdy si v přívalu dějin každodennosti a kultury jen nelehko hledá místo na slunci. To ovšem není případ knižního trhu v anglofonních zemích. Při četbě Brandesova díla jsem vděčně vzpomínal na koncizní a zároveň strhující práce J. L. Gaddise, V. Mastného, R. A. C. Parkera, H. Thomase anebo třeba P. Luňáka, jež se při nepopiratelné informační hodnotě vyznačují též vytříbeným stylem, narativní plastičností a především myšlenkovým "tahem na bránu". Do této ligy ovšem Detlef Brandes nepatří. Vypouští jen laviny zjištění, které doslova berou dech a co chvíli nutí čtenáře k pauzám. Je to velká škoda. Po světě totiž nechodí mnoho větších znalců dějin válečné diplomacie.
Vít SMETANA, Dějiny a současnost, č. 2/20047, str. 57