Židovská pouť a poutní místa na Blízkém východě v hebrejské cestopisné literatuře 12.–16. století

Kniha na základě hebrejské cestopisné literatury 12.–16. století a dalších hebrejských nebo arabských pramenů pojednává o vývoji židovské pouti do Svaté země a o postavení poutních míst na Blízkém východě a především ve Svaté zemi v náboženském životě Židů v Evropě a v islámských zemích. Židovská poutní literatura a seznamy svatých míst, jež vznikaly od druhé poloviny 12. století, nepopisují pouze tradiční pouť do Jeruzaléma, nýbrž i v judaismu doposud nový fenomén – návštěvu hrobů světců (zijara). Počínaje přibližně tímto obdobím, začínají na mapě Blízkého východu vznikat židovská svatá místa, která se z lokálních svatých míst, sloužících místním „uživatelům“ proměnila na místa s přesně stanoveným kalendářem a poutním rituálem, jež k sobě přitahovala poutníky i ze širšího okolí. Kniha si všímá historie nejvýznamnějších z nich: Mojžíšovy synagogy Dammuhu v Egyptě, Ezechielova hrobu v Iráku, Elijášovy synagogy u Damašku, Hilelova a Šamajova hrobu v Meronu a Samuelova hrobu v Rámě. Cestopisy evropských židovských poutníků dávají nahlédnout do rozličných aspektů spojených s projevy uctívání svatých míst, jako jsou úkazy ohně nebo kouře nad hroby anebo léčebná a ochranná funkce svatého místa.

Inspirativní Bouškova kniha vyvolává četné otázky směřující k pochopení mentality středověkých židovských poutníků. Přínosná pro další bádání by byla zejména socioantropologická komparace vnímání a prožívání poutí u židů, křesťanů a muslimů, to by však vyžadovalo další a výrazně sířeji založené studium, které již ovšem nebylo předmětem zdařilé a podnětné práce Daniela Bouška.
Eva Doležalová (Studia Mediaevalia Bohemica, 1/2009, č. 1, str. 151)