Mezi barokem a klasicismem

Publikace pojednává o architektuře 2. poloviny 18. století. Jejím hlavním cílem je nahlédnout architekturu v Čechách během tohoto složitého období v kontextu architektury evropské, bez předem určených slohových kategorií a nutnosti sledovat jejich „národní příběh“. Kniha je členěna na tři části. První se zabývá reflexí tohoto období v odborné literatuře 20. a 21. století, druhá pojednává o evropské architektuře a třetí o tendencích a vlivech v architektuře české. Autor se zaměřuje především na Prahu mezi lety 1751 a 1790, tedy mezi smrtí K. I. Dientzenhofera, značící konec „velkého baroka“, a úmrtím Josefa II., a seznamuje s bohatostí typů a idejí, která vyvrací zažitý obraz této doby jakožto doby úpadku.

Jaké jsou silné stránky knihy Richarda Biegela? Především bohatství zpracovaného materiálu, vytříbený jazyk, ochota k syntetickému záběru a inovativní časové vymezení tohoto záběru. Dosud tomu většinou v přehledových výkladech bylo tak, že jeden historik architektury psal dějiny baroka (které v inkriminovaném období „doznívalo“) a jiný badatel psal dějiny klasicismu (který se v témže období „rodil“). To platilo nejen pro české prostředí. Naproti tomu Richard Biegel vyřízl z 18. století čtyři dekády a rozhodl se popsat architekturu ve zvoleném regionu bez opory v sinusoidě slohového vývoje, aniž se však vzdal slohově analytické metody, v níž bývá příběh o zrodu, vrcholu a zmizení slohu přirozeným leitmotivem. Bez něj se najednou „osiřelé“ objekty proměňují ve zdánlivě bezbřehou změť forem archetypálních, tradičních, retrospektivních, napodobených, okopírovaných, parafrázovaných či nově vynalezených. Vyznat se v ní a přetlumočit ji do podoby logického, soudržného a metodicky precizního textu vyžaduje vyzrálou kombinaci pozorovacího talentu a paměti, badatelské kázně a vyprávěcí sdílnosti.
Martin Horáček (časopis Umění 2 Art, č. LXII, 2014, str. 187–190)