tištěná kniha
Příspěvky k dějinám vzdělanosti v českých zemích 3.

Příspěvky k dějinám vzdělanosti v českých zemích 3.

Beránek, Karel Svobodný, Petr

témata: pedagogika – dějiny vzdělávání

brožovaná, 175 str., 1. vydání
vydáno: leden 2001
ISBN: 80-246-0138-9
doporučená cena: 185 Kč

E-shop

Recenze

Karel Beránek jubilující a vydávající
Když v roce 1999 PhDr Karel Beránek (* 24. 7. 1924 v Praze) slavil pětasedmdesáté narozeniny, rozhodl se Ústav pro dějiny Karlovy univerzity v Praze vydat jubilantovi sborník sestavený z jeho dosud nepublikovaných edic univerzitních pramenů Byl to výraz poděkování autorovi za jeho mnohaleté úsilí o zpřístupněni pramenů k dějinám pražské univerzity v raném novověku, ale, řekněme přímo, i akt povinnosti Karlovy univerzity vyjádřit tímto sborníkem uznání za jubilantovy nemalé zásluhy o výzkum a zpřístupnění pramenů k dějinám nejstaršího vysokého učení ve střední Evropě, a tedy o hlubší poznání dějin vzdělanosti v Čechách.
Vskutku nikdo nevydal více archivních pramenů vzniklých z činnosti pražské univerzity 16.-17. století než Karel Beránek1 Z posledních prací - nepočítám-li kapitoly o teologické a právnické fakultě zařazené do II dílu Dějin Univerzity Karlovy, 1622-1802 (red ivana čornejova, Praha 1996, s 69-98, 137-164), které zřejmě představují zenit Beránkova bádání o dějinách pražské univerzity - uvedu pouze dvě Beránkovy knižní monografie z devadesátých let vycházející z pramenné heuristiky, jimiž autor navázal na svou starší ediční a soupisovou činnost' Akta filozofické fakulty pražské univerzity Acta facultatis philosophicae Umversitatis Pragensis 1641-1655, 1664-1670, Praha, Karolinum 1996, Mistři, bakaláři a studenti pražské filozofické fakulty Magistři, baccalaurei nec non studentes facultatis philosophicae Pragensis 1640-1654 (Monographia Miscellanea, sv 6), Praha, Národní knihovna 1998, 324 s + obr. příl.
K této úspěšné heuristické a ediční práci měl Karel Beránek řadu předpokladů díky studiu historie (zvi pod vedením prof Václava Vojtíška) a latiny na Karlově univerzitě si osvojil metody historiografie i pomocných věd historických, a zároveň získal nezbytnou znalost latinského jazyka starověku i středověku, díky práci v univerzitním archivu již za svých univerzitních studií a třicetiletému působení ve Státním ústředním archivu v Praze poznal a prozkoumal archivní materiál týkající se činnosti jezuitské univerzity, resp akademie v Praze a působení jezuitů v Čechách vůbec tak detailně jako málokdo - na jezuitskou správu pražské univerzity v době, na niž se Beránek badatelsky soustřeďuje, ostatně naráží víceznačný název sborníku historikových edičních příspěvků Ad maiorem Academiae gloriam Jak píše michal svatoš v úvodní stati nazvané Karel Beránek a dějiny pražské univerzity, jež shrnuje jubilantův přínos pro výzkum dějin UK, dr Beránek se úspěšně věnoval třem oblastem bádání o univerzitních dějinách pramenné heuristice, vydávání univerzitních pramenů a ko nečně deskriptivním a analytickým studiím, které vyústily v knižní monografie.
Po úvodním přehledu Beránkovy práce ?na poli univerzitních dějin" a po dodatcích ke starší bibliografu Beránkových prací, sestavených jiřinou urbanovou, obsahuje sborník čtyři edice připravené jubilujícím historikem Zkušební a promoční řády pražské artistické fakulty v 16. a počátkem 17. století (s 19-50), Statuta pražské filozofické fakulty z roku 1614 (s 51-60), Návrhy statut pražské univerzity z let 1654-1655 (s 61-98), Statuta pražské lékařské fakulty z konce 17. století (s 99-172) Jde o úřední texty univerzitních řádů (statut), jimiž se univerzita i jednotlivé fakulty řídily Období, které si K Beránek tentokrát vybral jako předmět badatelského a editorského zájmu, bylo přelomovým nejenom pro společnost českých zemí, ale i pro pražskou univerzitu některá statuta, která Beránek vydává, jsou ještě z doby předbělohorské, kdy univerzitu řídili protestantští defenzoři, jiná již z doby po umí protestantské a jezuitské univerzity v roce 1654, kdy se správa sjednocené univerzity dostala do rukou jezuitů Škoda, že editor ponechává posouzení kontinuity a diskontinuity statut pražské univerzity doby před- a pobělohorské především na čtenáři a že se v úvodním slově omezuje ponejvíce na popis okolností jejich vzniku, který do detailů poznal studiem historických, zvi jezuitských pramenů.
Ve všech případech jsou edice doprovázeny editorovým úvodem, v němž autor přibližuje povahu a funkci vydávané památky a její význam pro pochopení tehdejšího chodu univerzity, historii pramene, příp. jeho autorství, podává popis rukopisu a informuje o jeho dnešním uložení Každý úvod je opatřen vysvětlujícími věcnými poznámkami, pořízeni kritického aparátu bylo nutné u tří ze čtyř edic vzhledem k různým verzím vydávaných pramenů a jejich textovým variantám V případě složitého textového vývoje statut pražské lékařské fakulty z konce 17 století, která editor otiskuje ve staré i obnovené podobě, kdy navíc obnovená statuta se dochovala ve třech rukopisech, vytvořil editor stemma rukopisů a stará i obnovená statuta otiskuje paralelně ve dvou sloupcích, aby tak ?umožnil uživateli lépe sledovat rozdíly obou textů" Jde tedy vesměs o náročné kritické vydání a rekonstrukci univerzitních pramenů, které mohl připravit jen takový znalec rukopisných památek týkajících se univerzitních dějin, jakým je právě Karel Beránek.
Náročnost vnímání textu zvyšuje systém zkratek, jímž editor označuje zásahy do textu učiněné písaři či jím samým, příp způsob, jímž vydavatel odlišuje jednotlivé časové vrstvy textu Vedle různočtení, které je evidováno v poznámkách kritického aparátu, je ve vydávaných textech užit tradiční systém zkratek, který v zásadě vychází z leyden ského systému v kulatých závorkách ( ) editor doplňuje bud zkratky pro vysvětlení nebo interpunkci, vlastní doplňky umístil do jednoduchých hranatých závorek [ ], do dvojitých hranatých závorek [[ ]] vložil to, co písaři sami zrušili, písařské doplňky a přípisy označil editor špičatými závorkami < >, co sám vypustil (athetese), uzavřel do velkých závorek { }, v edici obnovených statut filozofické fakulty z r 1614 dal editor navíc vytisknout znění poslední ruky tučně Beránek tento systém bezpečně ovládá -v edici jsem našel jen jeden omyl v užití závorek, což je zjevně lapsus calami (na s 59 jsou na začátku věty uzavřené v závorkách vytištěny dvojité velké závorky namísto dvojitých hranatých) Počítačové zpracování dnes nabízí i jiné možnosti značení písařskych či editorových zásahů do textu (o nichž se poslední dobou diskutuje), ale jak je z Beránkových edic patrno, tradiční systém zkratek stále nachází a bude nacházet své zastánce a uživatele. Při vydávání raně novověkých textů je v něm však dle mého názoru problematické - vedle poněkud ztížené orientace čtenáře ve vydávaném textu -užívání kulatých závorek pro rozvádění zkratek či k doplnění interpunkce, protože tyto závorky byly v 17. a 18. století běžně užívány již samotnými písaři, resp. autory textů - právě v jezuitských pramenech české provenience se nezřídka vyskytují. O dalších editorových zásazích do textu se z jeho poznámek nedozvíme, takže pokud nenahlédneme do originálu, můžeme se o jeho praxi např. při přepisu velkých počátečních písmen u apelativ, zachovávání diakritických znamének apod. pouze dohadovat. Statuta pražské lékařské fakulty jsou uveřejněna i s následně otištěným editorovým překladem do češtiny, který je dalším dokladem toho, jak dokonale Beránek ovládá jazyk jím vydávaných textů.
Prakticky všechno, co bylo řečeno o Beránkově edici a překladu univerzitních pramenů, platí i o druhé z posuzovaných prací Karla Beránka, o edici a paralelním překladu zápisů z diáře jezuitské koleje sv. Klimenta na Starém Městě pražském z r. 1648, dnes uloženého v Národní knihovně v Praze. Jezuitské prameny bohemikální provenience, jejich evidence, vydávání a zpracování jsou druhým velkým tématem celoživotního archivářského i badatelského zájmu Karla Beránka. Své soupisy jezuitik nejenom vydával, ale ty dosud nepublikované též nezištně poskytoval mladším badatelům, což mohu dosvědčit ze své vlastní zkušenosti.
Notata de proeliis cum Suecis post Parvae Partis et Arcis Pragensis expugnationem in diario collegii Clementini anno 1648. contenta jsou zápisky psané do diáře klementinské koleje TJ z doby od 26. července do 10. listopadu 1648 (otištěné v úplnosti) + zmínky o Švédech učiněné v mladších záznamech až do 30. září 1649, tedy záznamy z období od dobytí Malé Strany a Hradčan a obléhání Starého a Nového Města pražského vojsky švédského generála Konigsmarka až po den, kdy Švédové z Prahy odtáhli. Diaria koleje, která byla vedena rektory koleje či jejich zástupci, tzv. ministry, obsahovala vedle záznamů týkajících se interních záležitostí koleje (personalia, sakrální, školské a hospodářské záležitosti, významné návštěvy apod.) též zprávy o veřejných událostech. Ve válečném roce 1648 se klementinská kolej ocitla v samém ohnisku bojů, a proto jsou autentické zápisy tamní koleje velmi cenné. Beránek v úvodu k edici výstižně poznamenává: ?A tak se stal tehdejší diář staroměstského Klementina válečným deníkem a jeho soudobý pisatel (byl jím nejspíše ministr koleje P. Šimon Schürer) válečným zpravodajem" (s. VII). Jak sám editor uvádí, máme sice k dispozici jiná svědectví současníků, zvláště Zatočilův Léto- a dennopis, psaný ex post a tiskem poprvé vydaný až v roce 1685, vydavatel sám čerpal i z edice jezuitského rukopisu Compendiosa relatio pořízené Maximilianem Millauerem roku 1828 (v Beránkově pozn. 2 omylem uveden rok vydání 1628), ale zápisy z Klementina jsou cenné svou bezprostředností - v tom bych je přirovnal k záznamům z téže doby, dnes bohužel nezvěstným, které si dělal převor konventu bosých augustiniánů v Praze na Zderaze Jiljí od sv. Jana Křtitele.2
Okřídlená věta, že knihy mají své osudy, došla i u této Beránkovy edice svého potvrzení: Pokud vím, byla připravena již před mnoha lety, prošla několika pražskými institucemi, které zpočátku vyjádřily zájem o její vydání, ale pak s jejím vytištěním otálely, až se jí ujalo nakladatelství KLP - Koniasch Latin Press; i v něm však rukopis ležel několik let, než jej spiritus movens nakladatelství KLP Jiří K. Kroupa zařadil do nově vzniklé ediční řady Memorabilia projektu Clavis Monumentorum Litterarum Regni Bohemiae, realizovaného v Ústavu pro klasická studia AV ČR. Předtím Karel Beránek svou letitou edici i s překladem znovu kolacionoval s rukopisem a revidoval.
Informace o editorově způsobu zpracování textu obsažené v Ediční poznámce jsou tentokrát podrobnější: V dvojitých hranatých závorkách [[ ]] Beránek zaznamenal i zápisy přeškrtané, poněvadž dle jeho úsudku obsahují původní zprávy, které byly později popřeny; mezi znaky ? ? otiskl pozdější přípisky a doplňky, psané většinou jako marginálie, které původní text korigují či doplňují. Běžné písařské zkratky editor rozvedl bez vyznačení; dále uvádí, že ?velká písmena upravil způsobem odpovídajícím ortografii latinského jazyka", pod čímž máme rozumět, že zachovával ?psaní velkých písmen na počátku vlastních jmen a adjektiv od nich odvozených" a že zachovával ?pravopis rukopisu i psaní osobních a místních jmen". Musím přiznat, že toto sdělení je pro mě poněkud matoucí: kdyby editor zachoval pravopis rukopisu, jak tvrdí, pak by jej přece neupravoval, mám však za to, že u apelativ měnil počáteční velká písmena na malá (tehdejší jezuité - na rozdíl od většiny novodobých vydavatelů - důsledně psali obecné pojmenování řádového domu s velkým počátečním písmenem: např. Collegium) a že majuskule ponechal pouze u vlastních jmen a adjektiv od nich odvozených; tak aspoň rozumím editorovu vysvětlení, že upravil velká písmena ?způsobem odpovídajícím ortografii latinského jazyka". Ani tato věta mi však není zcela jasná: ponechám-li stranou antické a středověké rukopisy, jen v raném novověku se můžeme setkat s mnoha variantami psaní velkých písmen u vlastních i obecných jmen, které odpovídaly dobovému chápání latinského pravopisu různých pisatelů (jednotný pravopisný úzus, který by ?odpovídal" latinskému jazyku, neexistoval); hovoře o úpravě textu uvedeným způsobem, měl editor patrně na mysli způsob odpovídající dnešnímu chápání ortografie latinského jazyka - ostatně ani ten není přijímán všeobecně.
Edice je doplněna zrcadlovým překladem vybraných textů do češtiny. Pro ty, kdo znají překlady Karla Beránka a jeho mimořádnou znalost novověké latiny, není překvapením, jak skvěle Karel Beránek ovládá raně novověkou latinu jezuitských pramenů; přesto se domnívám, že tento překlad, prokazující i bezpečnou orientaci v dobové vojenské (resp. válečnické) terminologii, v nás vzbudí ještě větší úctu k Beránkově znalosti latinské slovní zásoby 17. století.
I edice a překlady Karla Beránka z poslední doby mě utvrzují v přesvědčení, že pro výtečnou znalost jazyka i dobových reálií, stejně jako pro spolehlivé zvládnutí editorského řemesla, a v neposlední řadě pro svou badatelskou skromnost a pokoru by měl být mladším editorům vzorem. Doufám rovněž, že nebude vzorem nedostižným.
1 Zájemce o Beránkovy studie a edice odkazuji na Bibliografu prací, článků a referátů PhDr Karla Beranka, m Sborník prací k sedmdesátým narozeninám dr Karla Beránka, Praha, Státní ústřední archiv 1994, s 172-183, a na Soupis prací PhDr Karla Beranka - Dodatky, který sestavila jiřina urbanova a vydala v recenzovaném sborníku Ad maiorem Academiae gloriam ,s 15-18 K recentním publikovaným pracím K B dlužno přiřadit i druhý zde recenzovaný titul Notata de proelus cum Suecis , vydaný v r. 2002.
2 Jiljího zápisky byly součástí rukopisné knihy nacházející se na počátku 20. sto letí na faře sv. Vojtěcha na pražském Novém Městě. Tuto v kůži vázanou knihu, nalezenou na oratoři kostela, popsal josef bradáč, Zajímavý rukopis, in: Národní listy 44, 1904 (8.11.), č. 309, rubrika ?Feuilleton". Rukopisný konvolut měl čtyři části, z nichž některé byly psané česky, jiné latinsky; II. část, psaná latinsky, líčila události od 26. července do prosince 1648, tedy od téhož dne, jímž začíná Beránkův výtah z jezuitského rukopisu. Bradáč citoval pouze z české části zderazského rukopisu, z latinské neuveřejnil nic.
Martin Svatoš, Listy filologické, Folina Philologica vol. 126 (2003), No. 3-4, str. 353-358