tištěná kniha e-kniha
Ve světle kabaly: Židovská mystika v polské literatuře meziválečného období

Ve světle kabaly: Židovská mystika v polské literatuře meziválečného období

Benešová, Michala

témata: literární věda

brožovaná, 332 str., 1. vydání
vydáno: duben 2017
ISBN: 978-80-246-3281-0
doporučená cena: 380 Kč

E-shop

Anotace

Kniha Ve světle kabaly mapuje reflexi židovské religiózní a mystické tradice v polské meziválečné literatuře, a to na příkladu tří autorů, kteří reprezentují odlišné způsoby jak vnímání vlastních židovských kořenů, tak zpracování tradičních motivů vycházejících z židovské mystiky. Prvotně futurista Aleksander Wat se vůči židovské religiózní tradici kriticky vymezuje – a přesto nedokáže vlastnímu „židovství“ uniknout; prozaik Bruno Schulz předestírá čtenářům svébytnou vizi kosmogonie i eschatologie upomínající mimo jiné na vybrané koncepty kabaly; básník Bolesław Leśmian má k této tradici nejdále a motivy interpretovatelné v kontextu židovské religiózní tradice podrobuje originálnímu přepracování. Tvorbou všech tří – jako dědiců „národa Knihy“ – přitom prolíná specifický vztah k jazyku a psanému slovu. Vedle toho je věnována pozornost např. motivu golema, stvoření světa či představě Boha.

Recenze

Pražská polonistka a bohemistka Michala Benešová se ve své knize s názvem Ve světle kabaly: židovská mystika v polské literatuře meziválečného období zaměřuje na sledování prvků židovské mystiky v období vymezeném v dějinách polské literatury dvěma světovými válkami. Badatelka problematiku, která už dlouhodobě stojí v centru jejího zájmu, mapuje na příkladu tří autorů, jimiž jsou Aleksander Wat (1900-1967), Bruno Schulz (1892-1942) a Bolesław Leśmian (1877-1937). Už z tohoto výčtu je zřejmé, že se autorka věnuje jak tvůrcům, u nichž je spojení se židovskou problematikou patrné na první pohled (jako je tomu např. u Bruna Schulze), tak těm, u nichž je toto spojení méně očekávané (jako u Aleksandra Wata).
Michala Benešová píše o komplikovaných záležitostech jazykem srozumitelným, což, jak se domnívám, způsobí, že zájem o její knihu budou sdílet jak literární vědci, tak i běžní čtenáři, jimž tato práce umožní seznámit se s polskou literaturou o něco blíže. V současném literárním diskurzu to není obvyklé, proto si tento fakt zaslouží zvláštní poznámku. Ocenila bych rovněž badatelčinu soustavnost, s jakou čtenářům nabízí na začátku každé z podkapitol citáty z následně analyzovaných literárních děl, což působí dojmem blízkého vztahu k tvorbě autorů, kteří se stali centrem jejího zájmu. Uznání si zaslouží také bohatá primární a hlavně sekundární literatura, v níž se najdou odborné publikace v češtině, polštině i angličtině, které pak Michala Benešová úspěšně využívá. Monografie se tak stává úspěšným krokem k hlubšímu porozumění tvorbě všech tří autorů s důrazem na jejich vztah k židovské mystice, zvlášť ke kabale.

Z recenzního posudku: Dr. Aleksandra Pajak

Autorka se ve své práci zaměřila na složitou a českými polonisty zatím neprobádanou problematiku vzájemného pronikání polské avantgardní tvorby a židovského mysticismu v období mezi dvěma válkami. Zúročila tím svůj dlouhodobý zájem o otázku židovství a zejména postoje některých spisovatelů pocházejících ze židovských rodin k duchovnímu dědictví vlastního etnika, byť často asimilovaného s polským kulturním prostředím a jeho národními tradicemi. Pisatelka práce prokazovala tento zájem už jako studentka polonistiky na FF UK, ale teprve v rámci přípravy knižní verze své disertace, zúčastňování se různých konferencí a podílení se na překladech do češtiny závažných polských textů dospěla k osobitému pojetí zmíněného tématu a k nalezení odpovídajícího metodologického přístupu.
Proti rozhodnutí Michaly Benešové zabývat se pouze třemi příklady - tvorbou Aleksandra Wata, Bruna Schulze a Bolesława Leśmiana - by se dalo namítnout, že jednak trochu odporuje obecněji formulovanému názvu práce, jednak nebere v potaz další polohy vyrovnávání se s mystickou zkušeností u celé řady básníků a prozaiků z několika generací, od Staffa přes Tuwima až k Vincenzovi, o silně přítomné křesťanské spiritualitě v polské meziválečné literatuře (Zegadłowicz, Czechowicz, Miłosz, Zagórski atd.) nemluvě. Podobně by mohlo vzbudit jisté pochybnosti pisatelčino rozhodnutí nezabývat se otázkou, jak se zvolení autoři vymezovali k uvažování ve vlastní literární skupině (Wat), jaký zaujímali postoj k avantgardním experimentům jiné umělecké orientace (např. Schulz ke Gombrowiczovi nebo Andrzejevskému), popřípadě jaký byl vztah k široce chápanému folklornímu kontextu (Leśmian na rozdíl od Czechowicze). Takto bychom se mohli ptát i na mnoho dalších věcí, třeba na jejich zohledňování inspiračních zdrojů u silného expresionismu (Hulewicz, Witkacy aj.).
Pisatelčino zúžení předmětu do značné míry vyplývá z pojetí hermeneutiky. Zcela legitimně si z Gadamera jako určující úhel pohledu vybírá koncept "fúze horizontů minulého a přítomného" nebo z Ricoeura hlavně úvahy o povaze symbolu. Jakkoli přihlíží také k dalším hermeneutickým přístupům a v této souvislosti vymezuje rozdíly mezi interpretací a exegezí, zejména navazuje na Nyczovy a Markowského myšlenky týkající se neustálého významového rozrůzňování diskurzů a posléze chápe svůj vlastní přístup jako - poněkud metaforicky řečeno - "zadávání otázek dílu" nebo "dialog s textem". Benešové je nejbližší zřejmě postmoderní dekonstrukce, a to tím spíše, že nejvíce přiléhá ke zkoumané problematice "zápisu určité duchovní, spirituální, případně mystické zkušenosti" (s. 106) a že v celé práci sleduje, jak se ponořování do tradice pokrývá s pronikáním k dávno zapomenuté nebo ne zcela uchopitelné podstatě slova, textu, prožívaného "stvoření světa". K tomu bych jen připomenul, že "fúze horizontů" u Gadamera neznamená pouze dnešní chápání (různočtení) minulého obrazu světa v samotném díle, ale také v tehdejší recepci, v někdejším způsobu vydávání a propagování děl. A stejně tak u Rioeura čtení jako spoluvytváření estetického objektu probíhá ve fázích (předrozumění, rozumění, interpretace, vyšší rozumění), dnes bychom řekli - od horizontu očekávání přes apercepci k interpretaci. Ostatně i vymezování pojmů "interpretace" nebo "intertextualita" v současnosti ve světle nej novějších výzkumů čím dál více směřuje k sociokulturnímu rozměru hermeneutiky (viz česká diskuse o interpretaci jako žánru: Holý, Jedličková, Papoušek; viz pojetí intertextuality jako rétorické tradice u Abramowské nebo jako několikerého zprostředkování v zobecněných topoi, symbolech a archetypech u Balbuse; viz literární pole podle Bourdieho nebo sociolekty v literárním povědomí u Zimy).
Snaha Benešové zůstat v celé knize "u díla", případně rozkrývat významy a posléze výsledný smysl (nikoli myšlenkový závěr) u toho kterého textu, je však zcela oprávněná a má svou logiku. Otevírá se tak před ní prostor na více než 300 stranách detailně, z mnoha aspektů a krok za krokem konfrontovat tematické motivy, kompozici promluvy a obrazná pojmenování, včetně jejich zvukové stránky a temporality, s dosavadními výklady či interpretacemi polských literárních vědců. Benešová soustavně verifikuje jejich poznatky obsažené v monografiích a dílčích studiích (případně - jako u Schulze - dokonce v "schulzovském slovníku" Boleckého, Jarzębskćho a Rosieka), zjišťuje míru výstižnosti nebo jednostrannosti jednotlivých popisů, analýz a hodnocení Watových, Schulzových a Lešmianových děl, odhaluje diskutabilnost zejména bádání Panasových, vyvozujících závěry povětšinou z jednoho typu kabaly. Neustálá konfrontace literárních děl na jedné straně s eseji, vzpomínkami nebo úvahami o podstatě moderního umění samotné trojice spisovatelů, na straně druhé s názory dnešních badatelů, a to hned z několika vědeckých disciplín, včetně znalců judaismu a židovské mystiky (Scholem, Sadek, Idei, Newman, Sivan, Bönischová, Lazarelli) nebo šířeji dějin křesťanství (Armstrongova, Otorowski) umožňuje Benešové výchozí podněty zpřesnit a prohloubit. Jakkoli by se na první pohled mohlo nezasvěcenému čtenáři zdát, že autorka ve své práci jenom jinak formuluje dřívější poznatky, ve skutečnosti se díky mnohostranné konfrontaci různých hledisek a přístupů k Watovi, Schulzovi a Lešmianovi dobírá osobitého rozumění jednotlivých textů, objevuje dosud neznámé anebo přikládá analyzovaným prvkům jiný význam. V souvislosti s Watem novátorsky objasňuje jeho cestu na nejzazší hranici jazyka jako přehodnocení futurismu ve smyslu plodivé síly Božství anebo nachází přesvědčivé důkazy o básníkově ironickém obracení archetypu tradiční mystické pouti. Jindy zase (s. 142 a další) překvapivě čte Watovy golemovské motivy jako realizaci kabalistického konceptu "nedokonalého stvoření". Podobně Schulzovy prózy reinterpretuje - na rozdíl od tradičního čtení - jako dvojjedinný fenomén respektování i desakralizování Textu světa, jako rozvinutí významových možností ústní Tóry a zejména kabalistické tradice "četby" světa jako otevřené a právě znovutvořené Knihy (s. 203- 211). V Lésmianově případě, kdy básníka neustále srovnává s Watem a Schulzem, nakonec přesvědčivě ozřejmuje ontologii jeho fikčního světa jako rozechvělého, zabydleného bytostmi - mezi bytím a nebytím (s. 269). Objevný je pisatelčin poznatek o tom, že opomíjí motiv stvořitelského záměru anebo že obrazně představuje duši jako oděv (s. 300).
Publikace Michaly Benešové je výsledkem příkladně svědomité heuristické přípravy materiálu i po léta formované erudice v dané oblasti polské avantgardy a zároveň mystické tradice. Za imponující lze považovat důkladné a kritické prostudování literárněvědných a religionistických prací, a to v nebývalém rozsahu. V souvislosti s každým autorem (Watem, Schulzem, Leśmianem), referuje o minimálně dvaceti (pokaždé jiných!) odborných výkladech, nemluvě o soustavném zpřesňování názorů obsažených v přehledových publikacích na téma existencialismu v polské literatuře 20. století (Januszkiewicz) nebo futurismu polské provenience (Śniecikowska). S nejedním prohloubením dosavadních poznatků se setkáváme i v oblasti estetiky provázené s religiózní transcendencí (Lipszyc) nebo transgresí (Chwin). Ještě větší ocenění si zaslouží ale Benešové citlivá práce s uměleckými texty, zvláště její mimořádný smysl pro sémantiku "rozbíhavé” a fragmentami struktury každé básnické či prozaické promluvy. Přes veškeré "různočtení" pisatelka neztrácí ze zřetele hlavní myšlenku svého výkladu a dovede se prostřednictvím zkoumaného detailu dobrat podstaty problému. Díky stylistické obratnosti a zároveň formulační věcnosti dodává vlastním pozorováním na značné přesvědčivosti. Po mém soudu výsledný dojem z celku práce nemění ani poněkud zanedbané prohloubení všech úvah o otázky literární tradice a tzv. kulturní paměti, zvláště když dnes máme k dispozici výzkumy Assmanovy, Pethesovy, Halasové nebo Szpociúského týkající se rozdílů mezi mémoire a historie, komunikativní pamětí a figurami retrospektivy.

Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Petr Poslední, CSc.