Matematika na Německé univerzitě v Praze v letech 1882–1945

Kniha pojednává o dlouhodobě neprávem opomíjené a přehlížené pražské německé matematické komunitě, která patřila v první třetině 20. století k evropské špičce. Analyzuje vývoj výuky matematiky na Německé univerzitě v Praze od jejího vzniku v roce 1882 až do jejího tragického zániku v roce 1945. Na základě studia archivních pramenů, původních odborných prací, pamětí zúčastněných osobností a sekundární literatury objasňuje komplikované postavení pražské německé matematické komunity v českých zemích. Zachycuje její specifika vyplývající z pražského „genia loci“, naznačuje její provázanost s okolním německým světem, ukazuje její vztahy k našim i zahraničním odborným spolkům a především hodnotí vědecký přínos jednotlivých pražských německých matematiků k rozvoji světové vědy.

Česká historiografie se tématu německé vědy v českých zemích začala ve větší míře a soustavněji věnovat až po roce 1989. Vzniklo několik syntéz i mnoho dílčích studií; pozornosti se dostalo historii vysokých škol, vybraných vědeckých institucí a spolků, vývoji jednotlivých oborů i osudům některých význačných vědců. Výuka matematiky na pražské Německé univerzitě však zůstávala opomíjena. Ambiciózní cíl podrobně popsat a uceleně analyzovat vývoj vědecké práce v matematice a výuky matematiky na Německé univerzitě v Praze v letech 1882-1945 si stanovila autorka, která má k jeho splnění veškeré předpoklady. Martina Bečvářova se historií matematiky v českých zemích systematicky zabývá již řadu let. Vedle mnoha jiných prací je také autorkou a editorkou několika svazků v záslužné edici Dějiny matematiky, přednáší na Fakultě dopravní Českého vysokého učení technického a na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.
Kniha zahrnuje dobu od rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882 na univerzitu českou a německou až po zrušení Německé Karlovy univerzity v Praze roku 1945. Výklad v jednotlivých částech knihy je logicky členěn do tří období: matematika v rámci filozofické fakulty (1882-1920), období po zřízení samostatné přírodovědecké fakulty (1920-1939) a období protektorátu (1939–1945). V úvodních kapitolách je stručně shrnut vývoj Německé univerzity v dobových souvislostech a v kontextu měnících se poměrů. (Autorka vědomě používá zjednodušený český název Německá univerzita, platný v letech 1920-1939, i pro jiná období.) Jádrem knihy je výklad o výuce matematiky v uvedených časových úsecích, přičemž je výstižně hodnocen pedagogický a vědecký přínos jednotlivých osob. Pozornost je věnována různým vlivům a okolnostem, které působily na úroveň výuky matematiky a životy jejích aktérů během více než šedesáti let existence této školy. Seznam všech pedagogů vyučujících matematiku na Německé univerzitě obsahuje samostatná tabulka. Detailní informace o kariéře třech desítek pedagogů se neomezují pouze na dobu jejich působení na pražské univerzitě. Autorka zmiňuje jejich nej důležitější práce, případně upozorňuje na ty z nich, které jsou citovány dodnes (např. Ludwig Berwald, Rudolf Carnap, Gerhard Gentzen, Karl Löwner, Georg Alexander Pick). Některé pasáže jsou v podstatě sledem hutných životopisných statí, shrnujících jinak jen pracně přístupné údaje a zajímavé souvislosti. Autorka zkoumá úroveň výuky a postavení oboru, přičemž za období rozkvětu německé matematiky v Praze přesvědčivě označuje léta 1920-1938/1939. Z textu působivě vyplývá, jaký zlom představoval nástup nacismu a německá okupace, jak různé byly osudy někdejších kolegů. Od ledna 1939, kdy byli nuceni odejít profesoři a docenti židovského původu, byly běžná výuka matematiky a některých dalších oborů, jakož i výzkum téměř paralyzovány. Jako náhrada byli dosazováni "politicky spolehliví" vědci z říše. Personální situace však zůstávala nestálá i v dalších letech. V rámci nové struktury univerzitní správy byla okleštěná akademická samospráva, německé vysoké školy v protektorátu přešly do kompetence říšských úřadů. Během válečných let byla matematika zařazena mezi strategicky důležité obory, a proto nebyl žádný z profesorů a docentů vyučujících matematiku na Německé univerzitě nucen narukovat; totálního nasazení byli ušetřeni i posluchači.
Kniha nepodává jen pouhý popis událostí, organizačních a personálních změn nebo biografické údaje, ale v případě potřeby i užitečně vysvětluje, např. jakým způsobem byla obsazována místa univerzitních pedagogů a jak se tento systém měnil od 19. století až do první poloviny čtyřicátých let 20. století, jak bylo organizováno studium a jaké nároky byly na studenty kladeny, jak probíhalo rigorózní nebo habilitační řízení.
Zvláštní kapitoly obsahují seznamy všech matematických přednášek a seminářů, jejich hodinové dotace, pro období 1920-1939 jsou připojeny i počty oficiálně zapsaných posluchačů. Na základě těchto údajů autorka upozorňuje, na které oblasti matematiky se soustřeďovala základní výuka a které naopak zůstávaly upozaděny. Všímá si mimo jiné toho, jak soukromí docenti, kteří nebyli tolik vytíženi pedagogickými povinnostmi, a mohli se tedy více věnovat vědecké činnosti, často zprostředkovávali studentům ve výběrových přednáškách nová a aktuální témata. Důležité bylo také působení pedagogů z pražské Německé techniky na univerzitě, např. při výuce deskriptivní geometrie.
Další kapitola obsahuje seznam všech rigorózních řízení ve sledovaném období, doplněný podrobnějšími údaji k některým doktorandům; evidována jsou rovněž neúspěšná řízení a nostrifikace doktorátů ze zahraničních univerzit. Z těchto údajů byly sestaveny statistiky počtu doktorandů podle jejich státní příslušnosti, podle vyznání, přehledy počtu prací podle let aj. Podobně jsou zpracovány také habilitace. Zvláštní pozornost je věnována historiky přehlíženým zkouškám učitelské způsobilosti. Vysvětlen je jejich význam, popsány dochované prameny a uvedeny dva typické příklady průběhu této zkoušky. Připojeny jsou statistické přehledy o těchto zkouškách mezi lety 1920/1921-1940/1941.
Místem, kde se prolínalo prostředí matematiků z Německé univerzity, Německé techniky, středoškolských pedagogů i zahraničních hostů, byly
vědecké společnosti Mathematisches Kränzchen in Prag, Deutscher naturwissenschaftlich-medizinischer Verein für Böhmen - "Lotos" in Prag, Deutsche physikalisch-mathematische Gesellschaft in Prag. V samostatné kapitole se autorka věnuje publikačním aktivitám těchto sdružení, komentuje některé jednotlivé přednášky nebo jejich tematické skupiny z oborů matematiky a fyziky a předkládá rekonstruované seznamy pořádaných přednášek. Zajímavé je doložení vzájemných styků německých matematiků s Jednotou československých matematiků a fyziků ve třicátých letech.
Knihu doplňuje komentovaný výběr z pamětnických vzpomínek na "německou matematickou Prahu".
Autorka efektivně pracuje s dosavadní literaturou i dostupnými archivními prameny. Využívá dokumenty nejen z pražského univerzitního archivu nebo archiválie z působnosti ústředních úřadů, ale také např. agendu cestovních dokladů či pražskou evidenci pobytových přihlášek. Obsáhlý poznámkový aparát knihy obsahuje mnoho doplňujících informací a citací z pramenů, takže místy převládá nad základním textem. Za netradiční, přesto funkční lze označit systém zkratek v odkazech na použitou literaturu.
Jde bezpochyby o práci, která natrvalo zůstane spolehlivým zdrojem informací k danému tématu. Kniha je příkladem optimálního propojení znalosti zkoumaného oboru s dovednostmi historika, což je na této úrovni v českém prostředí řídký zjev, zvláště pro dějiny nehumanitních věd.

Jan Boháček, Práce z dějin Akademie věd č. 1/2017, str. 115-117

Monografie o akademickém oboru matematika, o matematicích, jejich zaměření i o výuce na Německé univerzitě v Praze od rozdělení pražské univerzity v roce 1882 do zániku nacifikované, od – pro obor klíčově významných – židovských vědců „očištěné“ a řadou organizačních reforem prošlé Německé univerzity na jaře 1945, je dílem důkladného a systematického archivního výzkumu.(1) Bečvářová soustavně probrala fondy i úřední publikace (zejména stavy osob a seznamy přednášek) bývalé Německé univerzity v Archivu Univerzity Karlovy, prošla osobní spisy profesorů v pozůstalosti ministerstva školství a národní osvěty v Národním archivu, sepsala přednášky v Jednotě českých matematiků a fyziků a prostudovala spisy protektorátního kurá-tora vysokých škol. Faktografická cena systematicky a do velké míry deskriptivně vystavěné knihy je jednoznačná. Nárokovat by sice bylo možno – přinejmenším v kontextu s habilitacemi – také soustavnější kapitolu o významných směrech matematického výzkumu pražských matematiků a jejich klíčových publikacích, ale to zřejmě leželo mimo úhel autorčina zájmu a badatelského zaměření. Nashromážděné bohatství personálních i dalších údajů je zpřístupněno jmenným rejstříkem, jemuž předchází seznam archivních pramenů a literatury. Pu-blikace obsahuje i anglický souhrn. Kniha se počíná stručnou přehlednou informací o vývoji Německé univerzity 1882–1945, pokračuje třemi chronologicky řazenými kapitolami popisem vývoje oboru, v letech do založení samostatné přírodovědné fakulty tradičně sídlícího na fakultě filozofické (koneckonců, filozofové museli až do rozdělení fakulty skládat malé rigorózum z matematiky). Příběh pražské německé univerzitní matematiky končí pro-měnami či spíše destrukcí – dříve do nemalé míry o židovské učence i studenty se opírajícího – oboru na konci třicátých let a za nacistické okupace. Následuje přehledný soupis profesorů matematiky a poté výtah ze seznamů přednášek s jejich konkrétními vypsanými kurzy. Rozsáhlá, opět o prameny i tištěné katalogy opřená kapitola je věnována rigorózům („doktoráty“) a další (tentokrát bohužel příliš drobná) kapitolka habilitacím. Následuje statisticky založená pasáž o zkouškách učitelské způsobilosti a rozsáhlá kapitola o „některých mimouniverzitních aktivitách“ německých matematiků, tj. hlavně o jejich přednáškách v rámci neformálních „Pražských matematických věnečků“ (Mathematische Kränzchen in Prag), jejichž vážnost autorka zvýšila převodem do podoby „matematického kroužku“. Ostatně nepřednášeli v něm zdaleka jen matematikové, k přednáškám byli zváni velmi často i fyzikové, zejména fyzik, matematik a filozof Philipp Frank. Knihu uzavírá kapitola o vzpomínkách na německou Prahu. Závěr či shrnutí získaných poznatků o zaměření, proměnách a kvalitě pražské německé matematiky publikace bohužel postrádá. Problémem díla, které by měli číst nejen historikové matematiky, ale i badatelé o dějinách univerzit a zájemci o pražskou kulturu oné doby, je poměrně výrazně „nehistorický“ přístup. Autorka je výkonná matematička, obdařená intenzivním, ale laickým zájmem o historii oboru. S ohromnou energií tak zvládla základní a jednoznačně objevný pramenný výzkum, ale poněkud si nevěděla rady s tím, co našla. Vzhledem k tomu, že i literaturu tématu četla zřejmě účelově, tedy jako zdroj parciálních fakt, vy-tvářela pak občas „nové dějiny“, resp. zůstala u nekritického popisu „fakt“ a nekladla si nad nimi ani nejzákladnější historiografické otázky. Není tedy například pravda, že by po rozdělení pražské univerzity roku 1882 „většina pedagogů, studentů, institutů a jejich budov přešla do rukou Německé univerzity“ (s. 21), tzv. lex Mareš se netýkal „majetku a vybavení“ obou pražských univerzit (s. 22), osamostatnění přírodních věd a matematiky z filozofických fakult nebylo obecným, vývojem požadavků na středoškolské učitele vyvolaným jevem (s. 23) atd. Kdyby tomu tak bylo, pak by na řadě významných evropských univerzit filozofické fakulty ještě po desetiletí nezůstaly nerozdělné. Autorka neuvažovala například ani nad tím, koho lze definovat jako „matematika“, resp. koho ne. Pro autorku je „matematik“ prostě ten, kdo tak byl nazván v soupisu osob nebo v seznamu přednášek. Klíčové evropské osobnosti oboru – například prof. Leo Wenzel Pollak(2) – tak z obzoru knihy snadno zmizely, protože tito badatelé nominálně nebyli na fakultě zaměstnáni jako mate-matikové, ale kupříkladu jako geofyzikové.
Podstatnou otázku, proč právě takovéto osobnosti na jedné straně zasedaly v celé řadě „matematických“ fakultních komisí, ale proč – na rozdíl třeba od fyziků – na druhé straně nevystupovaly na „matematických věnečcích“, si pak autorka nepoložila. I přes ohromný pokrok bádání o dějinách univerzit a dějinách vědy zůstává tato větev historiografie jaksi na periferii hlavního proudu historiografie. Zdá se, jako by příběh univerzit a vědeckých center i osobností nebylo možno organicky včlenit do běžného narativu, obsahujícího směs politických, hospodářských, sociálních a v poslední době snad i „kulturních“ dějin. V době, kdy se (nejen) evropská společnost po všech stránkách dominantně opírá o vědu a vzdělanost, se tento postoj ovšem z „luxusu“ stává nerozumem. Aktuální situace právě proto také staví badatele o dějinách vědy a vzdělanosti před nebývale velkou, prosté výčty oborových fakt přesahující, dějepisnou zodpovědnost. Je tedy nutno důkladné a faktograficky cenné dílo Martiny Bečvářové číst a používat, a to s rozvahou, bylo by ale také třeba v poznání univerzitní matematiky a jejího významu pro dobovou vědu a výuku pokročit podstatně dál a s větším důrazem na interpretaci shromážděného materiálu.

(1) Připomeňme v tomto kontextu zajímavou monografii: Martina BEČVÁŘOVÁ – Ivan NETUKA, Karl Löwner and His Student Lipman Bers – Prewar Prague Mathematicians, Zürich 2015.
(2) K němu srovnej: Friedrich W. KISTEMANN, Leo Wenzel Pollak (1888–1964): Czechoslovakian Pioneer in Scientific Data Processing, IEEE Annals of the History of Computing, vol. 21, no. 4, Oct.-Dec. 1999, s. 62–68.

Jiří Pešek, český časopis historický (The Czech Historical Review), č. 2 2018, ročník 116, str. 609-610