tištěná kniha
O boží obci - 1. a 2. díl

O boží obci - 1. a 2. díl

Aurelius, Augustinus

témata: náboženství, filozofie, politologie a mezinárodní vztahy

vázaná, 888 str., 1. vydání
vydáno: duben 2007
ISBN: 978-80-246-1284-3
doporučená cena: 660 Kč

E-shop

Anotace

První část spisu (kniha I.-X.) je především apologetická - obrací se proti pohanství: bohové nejsou dárci pozemského blaha; krutými válkami i vnitřním rozkolem trpěla říše už před Kristem a její velikost byla odměnou za starořímské ctnosti. K těmto ctnostem však nevedlo mnohobožství; věčnou blaženost pak nedává ani filosofie. V druhé části díla (kniha XI.-XXII.) Augustin podává v rámci světových dějin mohutný obraz Boží obce, t. j. společenství spravedlivých vyznavačů pravého Boha, putujících tímto světem uprostřed příslušníků obce pozemské, kterou založili padlí andělé tím, že strhli část lidstva ke hříchu. Ve střetu obou obcí - boží a pozemské - t. j. v zápase mezi křesťanstvím a pohanstvím, jde především o duše lidí. Jedná se tak o zcela novou teorii dějinného vývoje. Proti starověké představě o cyklickém pohybu stále se obnovujícího světa, staví Augustin lineární pojetí vývoje - dějiny směřují od prvotního hříchu k poslednímu soudu, který s konečnou platností rozhodne o posmrtném osudu všech lidí.

Recenze

Julie Nováková (1909-1991)o svém překladatelském díle říkávala, že je rozsahem nevelké. S lehkou ironií dodávala, že vzhledem k její pestré světonázorové minulosti je přirozené, že jejími překladatelskými prvotinami byli svatý Augustinus a bezbožný Lucretius. Augustina začala překládat dříve, ale materialistické evangelium Lucretiovo, na němž pracovala za těžkých dnů okupace zbavená možnosti veřejného působení, dokončila za neuvěřitelnou dobu šesti měsíců. A tak vyšlo už na jaře r. 1946 a dočkalo se i dalšího vydání. Augustinův spis O boží obci byl publikován v r. 1950 v nákladu pouhých tisíc výtisků, což udělalo z objemného dvousvazkového díla vzácnou bibliofilii. Není třeba vysvětlovat, že doba nebyla pro toto dílo příznivá, ale musíme litovat, že dalších sedm přeložených Augustinových traktátů se propadlo do nenávratna, když zmizelo se stolu Ladislava Kuncíře. V té době se totiž ještě navíc psalo rukou a ani překladatel nemíval kopii...
Měli jsme ve dvacátém století mnoho dobrých překladatelů a někteří z nich přeložili více než Julie Nováková. Byli však mezi nimi jen nemnozí, kteří kromě dokonalé znalosti řečtiny a latiny, filologické zdatnosti a velké píle přinesli věnem talent. Jen málokteří z nich dokázali přistoupit k antické literatuře s jasnou koncepcí překladu a osobitým stylem jako Julie Nováková. S odstupem času je také ještě více čitelný její překladatelský program. Zdánlivě disparátní díla jako Hésiodovy eposy Práce a dni a Zrození bohů, Músaiovo epyllion Héro a Leandros, Lucretiův didaktický epos O podstatě světa, Vergiliova Aeneida (z plánovaného překladu však dokončila jen 4. knihu pojednávající o lásce Aenea a Didony), Persiovy rozhněvané Satiry a Augustinův spis navazující na antickou tradici politické filozofie a zároveň předcházející scholastickou filozofii dějin spojuje jedno: jejich hluboce morální rozměr. To, že mnoho z těchto překladů si udržuje i po létech překladatelskou svěžest, je dáno překiadatelčinou pozorností k individuálnímu stylu překládaných autorů, její bohatou jazykovou představivostí a snahou sbližovat českou podobu děl s původní českou literární tvorbou. Byla to "tlumočnice k pohledání bystrá, s citlivým sluchem, s vjemnělostí až rozkošnickou vlévající život do každé slovní vlásečnice verše, gruntovně poučená moderní estetikou jazykovou, nadaná i bdělá", jak napsal kdysi Pavel Eisner, který současně vyzdvihl i její průbojné novátorství.
Kdyby Julie Nováková byla mezi námi, jistě by se s energií sobě vlastní pokusila svůj překlad Augustina předělat. Pracovala na něm ostatně v době, kdy měla pramálo možností být v kontaktu se světovým bádáním a kdy ještě nebyly k dispozici mnohé slovníky, konkordance a komentáře, které dnešním badatelům ulehčují přístup k Augustinovu dílu. Navíc by asi toužila zúročit své mnohaleté zkušenosti, které nabyla při obtížném dešifrování citátů a parafrází biblických textů v díle Jana Amose Komenského. Dnes by jistě první dáma české komeniologie kladla ještě větší důraz na intertextuální stránky Augustinova díla a pokusila se ještě více podtrhnout prostřednictvím archaismů i neologismů různé stylové vrstvy tohoto komplikovaného textu. Je ovšem možné, že by svému překladu neprospěla. Přiznávala totiž na konci života, že zasahovat do hotových překladů je věc nebezpečná a nevděčná. Člověk napraví pár chyb a omyiů, stýskala si v soukromých rozhovorech, aíe ve skutečnosti překlad jen kazí... Tim spíše by "pokazil" tento překlad Augustina každý, kdo by se o to pokusil bez jejích znalostí a zkušeností. Nezbývá nám než přijmout tento překlad jako překlad historický.
Z recenzního posudku: Eva Stehlíková

Hieronymovi o Augustinovi a taky trochu o Alarichovi (epistula II)

Milý Hieronyme, v tomto časopise (Souvislosti 2/2007) jsem ti slíbil napsat o spisu biskupa Augustina O Boží obci. Dokončen byl až po tvé betlémské smrti (420), ale podnět, který autora přiměl k psaní,jsi zažil tady na zemi a byli jste jím s Augustinem dozajista zneklidněni oba. Vizigótský vojevůdce Alarich, pohybujícíse už nějakou dobu v Itálii, dobyl roku 410 Řím.
Našim uším, uvyklým dějepisným výčtům dobytých měst, pokořených říší a rozvrácených pevností, neznítato věta zdaleka tak hrůzně jako Hieronymovi, Augustinovi a jejich současníkům. Byl totiž dobyt Řím, střed středomořské kultury, střed říše, město, podjehož ochranou kvetlo dědictví antické kultury a zpevňovala se stavba křesťanské církve. K něčemu takovému nedošlo několik set let. Ale zároveň k tomu dojít muselo: kdo sledoval neudržitelnou velikost římského státu a kdo viděl vytrvalé nájezdníky, tušil, žejednou se poměry sil obrátí. Ale UŽ k tomu došlo: změna není budoucí, ale děje se v našem čase, myjsme a budeme u toho. Augustina možná tolik netrápil vojenský pád Říma - Alarich ostatně Město ajeho obyvatele nemínil zcela zlikvidovat-jako účinku, který ten pád měl na mysli "Římanů" různého ražení.Ztráta pocitu římské jistoty vedla ty římské kruhy, které usilovaly o ucho-váníspojitosti římského státu se staro-římským náboženstvím (například během vleklých bojů o ponechánísochy bohyně Victorie z vítězných "augustov-ských" dob v senátu), k názoru, že Řím padl ne poté, co se vzdal pohanských božstev, ale proto, že to udělal. A na jistotě nepřidal Alarichův vpád ani křestánům, pro které byl spořádaný svět taky skoro totožný s Římem. Hipponský biskup, který byl schopen neobvyklého literárního ponoru do vlastního nitra, přibližujícího v Konfesích jeho konverzi ke křesťanství, se ve spise O Boží obci pustil do přímého opaku introspekce: plátno si vybral nezvykle prostorné a rozhodl se polemizovat s konzervativní intelektuálníelitou o náboženských a filozofických oporách jejího obrazu světa (knihy I až X) a potom načrtnout vlastní, křesťanskou vizi dvou základních principů svářících se v lidstvu od prvotního hříchu po poslední soud (knihy XI až XXII). Už výchozí otázkou - jak vysvětlit pád světové říše - bylo velké téma. Augustinus však na ni odpověděl dalším rozšířením perspektivy a tématem ještě větším: nechtěl sledovatjen osudy sebevětšího, alejednoho státu, nechtěl posuzovat jen božskou ochranu jednoho národa před druhým, ale postavil svým čtenářům před oči rovnou celé lidstvo,jeho dějiny, které se nevinou v cyklech nebo bezčasí, ale spějí k rozpletení dvou tendencí, pozemské obce (města, státu, civitas) a obce Boží, vlastně dvou protiřečících si rysů na tváři lidstva, dvou nezaměnitelných úběžníků, dvou neslučitelných cílů. Obraz takových dvou symbolických měst nemůže nepřipomenout Apokalypsu a nebeský Jeruzalém s Babylonem. Augustinus vidí stín těchto dvou měst na celých lidských dějinách a v nitrechjednotlivců.
Augustinus toto své dílo psal mezi lety 413 a 426. S narůstajícím odstupem od iniciační události, od srpna 410, se jeho pohled pořád rozšiřoval. V první dekádě knih věnoval pozornost otázkám a výkladům svých odpůrců: demytologi-zoval heroické římské dějiny, naznačil, kolik katastrof v nich proběhlo i v dobách, kdy Aeneovi potomci ctili své bohy. Diskutoval s filozofickými školami a zachytával motiv konzervativní strany, který s ní mohl sdílet: jde koneckonců o vztah náboženského života k věčnému životu... (pozdněřímské kruhy nebyly hluché k náboženským otázkám, spojovaly zalíbení pro domácí starožitnosti s novoplatonským mysticismem, módními východními kulty i s asketickou stoickou životosprávou a morálkou). Druhá část spisu je vlastně teologie historie, primárně historie biblické, ale potažmo i historie lidstva.Význam tohoto teologického pohledu na dějiny pro pozdější nejen křesťanské vnímání toku času a dějů nelze přecenit; a v teologii vede linie těch, kdo se zabývali vizí cíle dějin, až do 20. století k Teilhardovi de Chardin a dalším.
Česká překladová literatura se nepyšní mnoha velkými díly antického křesťan-stva.O Boží obci je snad nejreprezentativnější opus západní (latinské) patristiky, vedle jmenovaných Augustinových Konfesí možná i nejpopulárnější. Do češtiny si z něho vybral jednu knihu k překladu Adam z Vinoře v 16. století. Není tolik známý fakt, že prvním překladatelem celku do češtiny byl František Ladislav Čelakovský. Ve dvacátém století se k dílu vrátila mladá Julie Nováková, za války, a překlad měl vydat původně Vyšehrad a poté Ladislav Kuncíř. Kuncířovo vydávání se trochu zdrželo a po Únoru začali do soukromých nakladatelství vnikat drobní čeští alarichové. Kuncíř přenesl svůj projekt do přeživšího Vyšehradu, tam se ho na poslední chvíli podařilo vydat. Návaznost na Kuncíře, kterého už brzy čekalo komunistické věznění, prozrazovalo zařazení dvou objemných špalíků do "edice" Kozoroh (podle nakladatelovy grafické značky) a jejich číslování navazující na číslování Kuncířovo. Na recenze a ohlasy už čas nezbýval a prostor nebyl poskytnut, kniha se postupně stala hledaným úlovkem antikvárních slídilů (a byla jím až done-davna).Julie Nováková byla nadále známa spíš jako překladatelka antických básníků a komenioložka než jako tlumočnice patristiky.
Nakladatelství Karolinum se odhodlalo k reedici tohoto půlstoletí starého překladu. K reedici úplné, vlastně k pečlivému druhému vydání téhož překladu i s původní překladatelčinou stručnou předmluvou;zůstává i rozdělení díla do dvou asi stejně obsáhlých svazků, které nerespektuje vnitřní členění díla (první svazek obsahuje třináct knih, vnitřní struktuře spisu by odpovídalo knih deset), a grafická úprava Zdeňka Zieglera sice nenapodobuje původní, proslulou "osnovu Antonína Lískovce", ale důstojně rozvíjíjejí minimalismus užitých prostředků a odkazuje na ni. Jiří Beneš, který v doslovu k reedici popisuje zmíněné peripetie vzniku překladu a jeho vydání, také vysvětluje důvody, proč není překlad upravován nebo doplňován. Jsou to důvody rozumné: každá dodatečná úpravaje nesystematická a tento překlad velmi zdatné překladatelky, nepostrádající ani znalost klasických jazyků, ani stylistický jemnocit v češtině, je vlastně svého druhu památka, jak se k patristice v dané době přistupovalo; památka nejreprezentativ-nější.Vzpomeňme , jak se postupně upravovaly překlady Otmara Vaňorného... Úpravy po šedesáti letech by text nejspíš jazykově nivelizovaly, výběrově měnily poměry konkurenčních syntaktických konstrukcí (vedlejších vět a přechodníko-vých konstrukcí například), slovník, idiomatiku. Případné doplňování poznámek by zase vedlo k problému, kde se zastavit: u lokalizace citátů, u explikace základních okolností historických, u traktace základních témat teologických, u poznámek ke všem mytologickým a literárním narážkám a u registrace všech úprav překladu s jejich zdůvodněním, anebo u pouhých úvodů kjednotlivým knihám a u jmenného rejstříku? Moře možných odpovědí je hluboké a temné, mlčí; tam dole, v příkopech, možná žijí archaické formy žralokůjako v hlubinách u Japonska. Autor doslovu k reedici spíše vyzývá k budoucímu úplně novému překladu. Pracovala-li Julie Nováková asi 110 let po Čelakovském a bude-li překládánítak rozsáhlých a závažných prací pořád stejně obtížné, můžeme se na něj těšit někdy v padesátých letech; ovšem nedojdou-li mezitím naplnění knihy XX až XXII O Boží obci.
Reedice staršího překladu není zbytečná. Důvody pro takové tvrzení vidím hlavně dva. Nakladatel reaguje na potřebu těch, kdo po prvním vydání marně pasou v antikvariátech, a knihoven, kde by tak zásadní dílo nemělo chybět a odkud by nemělo být bez náhrady odcizitelné. Obecnější význam pro českou literaturu je pak mimo jiné v uznání, že tento překlad lze po šedesáti letech číst - u překladů z klasických jazyků to není samozřejmost, zastarávají podivuhodně rychle, mimo jiné proto, že se příliš nemění repertoár slovníků, kterých by mohli překladatelky a překladatelé užívat; překlad Novákové je novým vydáním kanonizován, uznán za svého druhu klasický. A bude sloužit i jako studijní materiál: za šedesát let je vidět nápadný posun v přístupu k stylizaci patristického textu v češtině. Takjako se samozřejmě až do druhé půle 20. století překládala bible bibličtinou, archaizující a monumentalizující češtinou, překládaly se "vznešeně" i patristické texty, stylově samozřejmě v četných citátech s biblickou mluvou svázané. Augustinus mluví u Novákové jazykem vybroušeným a mramorovým, dnesjeobvyklá naopaktendence starověké autory zcivilňovat (neříkám, že je to tendence oprávněná, spíš to souvisí s naší představou o "neutrálním" vyjadřování). A znovu se musím vrátit k možné úpravě překladu: zmíněný posun ve vnímání adekvátního českého biblického slohu a slohu otců by úpravce vedl přímo proti základnímu stylovému zabarvení, které svému překladu chtěla dát, i vlivem doby, Julie Nováková. To by nebyla kosmetická operace - spíš radikální chirurgický zákrok, ostýchal bych se ho nazvat, "úpravou".
Překlad vyšel v reedici a tenhlejeho ohlas, Hieronyme, je tedy vlastně ohlasem na téměř identické první vydání, na vydání, které se naštěstí uskutečnilo, ale kterému dobové ohlasy nezaslouženě chyběly. Vítáme ho tedy při druhém příchodu zahanbeně poprvé. Přehlédnuto a nevnímáno už snad nebude.

Ondřej Koupil, Souvislosti 3/2007, str. 189-192

Knihy i lidé mají své osudy. Tato stará pravda platí v tomto případě bez zbytku. De civitate Dei, toto Augustinovo
opus magnum et arduum, které sepsal na sklonku svého života (vznikalo někdy mezi lety 413-427), bylo širší české veřejnosti až do letošního roku přístupno jen velmi obtížně. Jeho český překlad, který Julie Nováková pořídila během válečných let a jejž plánoval vydat Ladislav Kuncíř, sice ještě stačil vyjít v roce 1950 ve Vyšehradu, kam Kuncíř po komunistickém převratu a likvidaci jeho vlastního vydavatelství přešel, ovšem původně plánovaných 5000 exemplářů bylo zredukováno na dva tisíce, aby kniha nakonec vyšla v pouhé tisícovce kusů a do distribuce se jich dostalo jen pět set. To vše způsobilo, že se z knihy stala téměř nedostupná bibliofilie, jejíž existence byla mnohým úplně utajena (jak v ediční poznámce připojené k novému vydání uvádí někdejší kolega Julie Novákové a spolupracovník tehdejšího Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV Jiří Beneš, srov. s. 441-443 druhého svazku). Není bez zajímavosti, že téměř stejný osud potkal také slovenský překlad Augustinovy Boží obce, který měl být vydán v roce 1948, ale který se k veřejnosti, a to i té odborné, nedostal prakticky vůbec (jeho jazykově upravené reedice se ujala dvě nakladatelství v Trnavě a Bratislavě v roce 2005; zprávu o tomto vydání podal Jan Burian, in: Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, s. 126-127).
Dostávají-li se tedy dnes k českému čtenáři zásluhou nakladatelství Karolinum dva elegantně vázané svazky v praktické papírové etuji, které představují nezměněnou reedici zmíněného "podzemního" vydání z roku 1950 (opraveny byly jen zjevné tiskové chyby), lze mít oprávněně pocit, že kruh se uzavřel. Spis o Boží obci byl sice překladatelskou prvotinou významné klasické filoložky, překladatelky, pozdější kome-nioložky a docentky olomoucké univerzity Julie Novákové (1909-1991), ale její více než padesát let starý převod je přesný, stylisticky vynalézavý a navzdory své dikci, která působí z dnešního pohledu samozřejmě poněkud archaicky (překlad byl dokončen v listopadu 1943), i poměrně čtivý.
Nelze než poděkovat nakladatelství Karolinum za to, že se k opětovnému, v mnoha ohledech však prvnímu vydání rozhodlo (umístění obou svazků v první dvacítce nejprodávanějších titulů inter-netového knihkupectví Kosmas dává tušit, že čtenářský "hlad" po Augustinovi obecně a De civitate Dei zvlášť existuje) a společně s Jiřím Benešem doufat (srov. s. 443), že se v českých zemích brzy objeví někdo, kdo se odhodlá k překladu zbrusu novému, opatřenému tak potřebnými výkladovými poznámkami a dalším vědeckým aparátem.

Petr Kitzler