Prostory vzpomínání

Nejen jednotlivci, ale i celé kultury si uchovávají vzpomínky, vytvářejí svou „paměť“. Zakládají tak svou identitu a legitimitu, potvrzují své cíle. Aleida Assmannová si klade otázku po nejrůznějších úkolech kulturního vzpomínání a jeho prostředcích (jako jsou spisy, obrazy, památky) v jejich historických a technických proměnách, stejně jako po způsobech nakládání se stále narůstajícím poznáním, při němž získává na významu nejen politika a věda, ale také umění.

Assmannová má výjimečný dar přehledné a průkazné systematizace a typologizace; ve výkladu průběžně zavádí různá binární či trichotomická členění určitých oblastí, a pomáhá tak čtenáři utřídit si možnosti a funkce často komplexních a fluidních jevů.
Klára Soukupová (Svět literatury 60/2019)

Assmannová se při svém ohledávání imaginárních i skutečných prostorů vzpomínání suverénně pohybuje napříč odlišnými dějinnými obdobími od antiky po současnost, ale také jednotlivými uměleckými oblastmi a vědními obory. Jak ve svém velmi pochvalném doslovu výstižně napsal rusista a sémiotik Tomáš Glanc, pro Assmannovou se argumenty, jejich upřesňování a rozvíjení, názorná ilustrace či možná typologická souvislost nacházejí úplně všude a kdekoli. […] Autorka se nevyhýbá ani oblastem jako psychologie, kde se široce rozepisuje o syndromu falešné paměti, nebo dokonce fyzika, to když se zmiňuje o kapalinách dle jistých náznaků disponujících „pamětí“. Dospívá až do oblasti religionistiky – rekapituluje projekt mormonské církve, která se snaží zmapovat všechna žijící lidská pokolení a záznamy o nich uložit v hlubinách masivu Skalistých hor, což nazývá pokusem o vytvoření „totální paměti“.
[…]
Assmannová je nesmírně erudovaná vědkyně, bravurně ovládající klasické písemnictví, což u mnoha vzdělanců vede k nostalgii a k přílišné idealizaci starých dobrých časů, kdy si naši předci ještě náležitě vážili tradiční učenosti. Ne tak v tomto případě, jí naopak důkladná znalost kulturních dějin dodává odstup a snad i utišující pocit jistoty, že žádná technologická revoluce ve fungování a ukládání našich paměťových dat není tak radikální, aby se k ní nedal najít starší precedens.
Jan Lukavec (iLiteratura.cz)