Poznámky k literatuře I

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a interpretace. Nalezneme v nich jak práce věnované autorům jako Eichendorff, Beckett, Proust nebo Valéry, jež představují reflektovaný vztah k duchovní minulosti, tak obecnější texty zaměřené na vzájemnou provázanost estetického a společenského. Napříč nimi se formuje řada Adornových klíčových filosofických přesvědčení. Vzhledem k důrazu, který Adorno klade na esejistickou formu, Poznámky k literatuře nelze vnímat pouze jako doplněk jeho rozsáhlejších prací – naopak, představují jeden z Adornových nejvydařenějších pokusů o překlenutí rozestupu mezi kritikou a konstruktivní filosofií.

„Rány, jež instrumentální rozum uštědřuje nerozumnému celku lidstva, je možné vyléčit větším, nikoli menším důrazem na rozum,“ píše v prvním svazku Poznámek k literatuře Theodor W. Adorno. Kam vede pokus zažehnat chlad racionálního světa iracionalitou, podle německého filozofa sdostatek demonstroval fašismus. Zahojit zranění způsobená instrumentální racionalitou pomocí racionality kritické patřilo k hlavním úkolům, jež si Frankfurtská škola, jejímž nejslavnějším představitelem Adorno byl, vytyčila.
Zmíněný důraz na rozum souvisí s posunem, díky němuž byli „frankfurťané“ označeni za marxisty. Provázel to i postupný přesun ohniska jejich zájmu z oblasti ekonomické a sociální, a tedy vykořisťování, do sféry kultury, v níž nalézali manifestaci „řízeného světa, standardizace a věčné stejnosti“. Uměním, o němž Adorno psal nejvíce, byla hudba — v mládí studoval skladbu u avantgardisty Albana Berga. Jeho Poznámky, jež tvoří příležitostné texty, z nichž téměř polovina vznikla původně jako rozhlasové přednášky, však ukazují, že podmanivě dokázal přemýšlet také o literatuře.
Matěj Metelec (Host 2024/05, s. 96–97)