Dispute over the Preordination of Human Salvation, Its Foundations and Significance during the Carolingian Renaissance

The text deals with the methods by which Christian thought, from its beginnings until the 9th century, attempted to resolve the relationship of two disparate constants of the Christian faith – the conception of an omnipotent God and the freedom of human will that renders Man responsible for the salvation of his soul through divine justice. Two fundamental constructions are recalled, which ensure the resolution of this antithesis and are best characterised by two phases in the thought of Aurelius Augustinus, which was optimistically inclined in the period of his youth and subsequently deeply pessimistic in his culminating work. The text refers to attempts to find a compromise between both concepts, which Christian thinkers strived for from the 3rd century onwards and which are continuing to this day, and to the motives for these attempts. The escalation of this dispute within the environment of the Carolingian Renaissance in the middle of the 9th century due to the thinking of Godescalcus of Orbais returned Christian discourse to the level of the Patristics of late antiquity, and had the potential to jeopardize the stability of Christian theology of the time. Through the influence of a cultural-historical development of late Carolingian culture, however, the dispute was subdued, and the scholasticism of the High and Late Middle Ages succeeded in maintaining intellectual control over this fundamental problem of the Christian faith until the time of the European Reformation. Diskuse o předurčenosti lidské spásy, její východiska a význam během karolinské renesance Text se zabývá způsobem, jakým se křesťanské myšlení od svého počátku do 9. století snažilo vyřešit vztah dvou disparátních konstant křesťanské víry – koncepce všemohoucího Boha a svobody lidské vůle, která činí člověka odpovědným za spásu jeho duše spravedlností Boží. Jsou připomenuty dvě základní konstrukce, které zajišťují řešení tohoto rozporu a jsou nejlépe charakterizovány dvěma etapami myšlení Aurelia Augustina, optimisticky laděnou v období jeho mládí a hluboce pesimistickou v jeho vrcholném díle. Je poukázáno na pokusy o kompromis mezi oběma koncepty, o které se snažili křesťanští myslitelé již od 3. století a které trvají dodnes, a na jejich motivy. Vyhrocení tohoto sporu v polovině 9. století v prostředí karolinské renesance spojené se jménem Godescalca z Orbais vrátilo křesťanský diskurs na úroveň pozdně antické patristiky a mělo potenciál ohrozit stabilitu tehdejší křesťanské teologie. Vlivem kulturně historického vývoje pozdní karolinské kultury byla však polemika utlumena a scholastika vrcholného a pozdního středověku pak až do období evropské reformace dokázala udržet nad tímto základním problémem křesťanské víry intelektuální kontrolu.