Religions and religious institutions in the post-Yugoslav states between secularization and resurgence

In a religiously very heterogeneous country where the Communist state was quite successful to impose secularization, the wars in the context of the dissolution of Yugoslavia which were mainly nationalist but implicitly had religious aspects led to a strengthening of the role of the religious institutions in all successor states. Therefore, for the time after 1990 we can speak of a resurgence of religion in all states of Ex‑Yugoslavia. On the level of the individual, the situation can be best described with the term of “confrontational identity”: Religious, together with national or ethnic awareness came to be of great or even prime importance in the confrontation with “other” ethnicities, nations and religions. The religious resurgence manifests itself a stronger identification of people with their religious roots rather than in increased active church involvement. Special emphasis is put on the role of the Serbian Orthodox Church which is closely linked to the culture, history and politics of the Serbian nation and regards itself its “cultural guardian” (Ramet). In this context, the Orthodox concept of the “canonical territory” is crucial and will be explored in the paper. Náboženství a církevní instituce ve státech bývalé Jugoslávie mezi sekularizací a obnovou V nábožensky heterogenním státě vnutil komunistický režim poměrně úspěšně proces sekularizace, ovšem válečné konflikty, které doprovázely rozdělení Jugoslávie, byly často založeny na nacionalismu, který byl často spojen i veden náboženským vyznáním a církevními institucemi daného nástupnického státu. V individuální rovině lze tuto situaci nejlépe popsat termínem „konfrontační identita“. Religiózní, společně s národním a etnickým uvědoměním hrály nejvýznamnější roli v konfrontaci s „jinými“ etniky, národy a náboženstvím. Náboženská obnova se osvědčila jako silná identifikace obyvatel s náboženskými kořeny a díky tomu stoupl také aktivní zájem o církve. Zvláštní důraz byl kladen na roli Srbské pravoslavné církve, která je úzce spjata s kulturou, historií a politikou srbského národa a je vyzdvihována jako jeho „kulturní strážce“ (Ramet). V tomto kontextu se jeví koncept pravoslaví ohledně „kanonického území“ jako zcela zásadní a byl proto také analyzován v předkládané studii.