Neklidné století
Po knize Krizový management barokní ekonomiky? vydal Jaroslav Čechura další knihu zaměřenou na Třeboňsko — Neklidné století. Na následujících řádcích nás profesor Čechura nechává nahlédnout do procesu svého výzkumu v jižních Čechách.
Při vyslovení jména Třeboň se zpravidla vybaví namodralá hladina proslulých rybníků, spojených s legendárním Jakubem Krčínem z Jelčan. Pro někoho zase znamená velmi oblíbené bahenní lázně, jiní mají na mysli zajímavé pivo Regent či vyhledávané rybí restaurace. Milovníci umění si vybaví jedinečné oltářní desky Mistra Třeboňského oltáře. Ne, to není vše.
Mně se při vyslovení jména Třeboň vybaví tamní archiv. Že je v něm uloženo 24 km „starého papíru“, ví málokdo. Nevadí. Po desetiletí jsem tento archiv navštěvoval a vytěžil z něj mnohé. Že jsou tam staré dokumenty pánů z Růže, ale i jiných rodů, se v podstatě vnímá jako samozřejmost. Ano, česká šlechta minulých století zde má nepřekonatelné množství dokumentů.
V posledních létech jsem jezdil do slavného archivu za jinými dokumenty k odlišným tématům. Mezi zájemci o českou historii lze najít řadu těch, kteří nesledují jen urozené pány a paní, ale i prostého člověka dávných století. Může se zdát, že jde o okrajové téma, ale to je jen představa. Stačí si položit otázku, kolik osob z venkova přišlo do českých měst v uplynulých stoletích... Mimořádně zajímavé je to v souvislosti s proměnami 16. a 17. století. Slavné jihočeské rody vymřely, přišlo nešťastné stavovské povstání, třicetiletá válka. To vše se závažným způsobem odrazilo na životě tamního venkova. To mě velmi zajímalo. Nejednou jsem si vybavil scénu, která je zaznamenána v tamních písemnostech. Jistý sedlák toužil po životní změně. Nikoho se neptal, nechtěl žádné povolení, naložil na žebřiňák vše, co měl, manželku a pět dětí, dvě krávy a jel. I projel sedmi vesnicemi panství, než panství docela opustil, a vydal se na jižní Moravu, kde zakotvil. Ptám se: Jak to, že jej nikdo neudal, ač musely desítky očí vidět a následně i vědět, co tento muž zamýšlí?
Tito prostí venkované nemysleli od rána do večera na to, co si na mě vrchnost vymyslí, kdy přijde dráb nebo jiný panský zřízenec. Žili svůj život poměrně nezávisle na těch „nahoře“. Byli nemálo samostatní, nemuseli se držet „za sukně“ úředníků ze zámku. A to i v situaci, že patřil pánům z Růže, císaři pánovi či knížeti ze Schwarzenberka. Je občas docela napínavé sledovat, jak mnozí hospodáři nechtěli zúrodňovat zděděné polnosti, jak někteří synové významných sedláků neuměli orat. Nelze přehlédnout schopnost třeboňských hospodářů přeplatit knížecí úředníky, když chtěli získat schopného čeledína nebo děvečku. A to jsou právě momenty, které mě nejvíce zajímaly. Ona totiž představa, že český venkov byl zalidněn pouze jakýmisi amorfními nevolníky, odpovídá skutečnosti asi tak, jako že slunce vychází v podvečer. Je ovšem hluboce zakořeněná a není snadné se s ní vypořádat. Proč? Inu proto, že je pohodlné a bezpečné přejímat stará schémata... Ta ale daleko nevedou, snad jen do slepé uličky.
Jsem přesvědčen o tom, že moje kniha o „neklidném století“ může přinést nový pohled na onu vzdálenou dobu, zdánlivě spojenou s pojmem nevolnictví. S pojmem, k němuž zpravidla vážou jen představy literární či filmové, nikoli skutečné doklady.
Jaroslav Čechura
