Die Chorführung im mittelalterlichen Christus patiens

The Byzantine poem on the passion of Christ is neither a tragedy nor a drama but a cento – compilation of quotations from the Bible and the texts of ancient tragedies. There are three main arguments for dating the poem in the middle ages and not in the first centuries: the misunderstandings of ancient dramatic techniques as angelike rhesis and teichoskopia, not understanding the scenic consequences of the dramatic techniques implemented, the dependence of the central passion scenes from iconographic programmes elaborated just after the iconoclastic struggles, and the curses of Mary against Judas which correspond better with the anthropocentric mariology of the middle ages than the highly spiritual estimation of the traitor in patristic times as a mysterious instrument of salvation. In structural terms the poem is a planctus Mariae, the Holy Mother is accompanied by a chorus of women which functions as a sort of alter ego, but not as a real partner of communication. In other cases, the chorus is used mainly for technical purposes of stage business as announcing entrances and exits, defining presence and absence of stage characters, etc. This does not really correspond to the essentially reflective and poetical function of chorus in ancient tragedy. In this way the casual use of chorus in Christus patiens points to a late dating, too, when theatre cannot be traced any more in the Byzantine Empire, but ancient tragedies were studied, commented, and copied. Vedení chóru ve středověkém centonu Christus Patiens Byzantská báseň o Kristově ukřižování není ani tragédie, ani drama, ale cento – kompilace citací z Bible a z textu antických tragédií. Jsou tři hlavní důvody, proč báseň datovat do středověku a ne do prvních staletí n. l.: neporozumění antickým dramatickým technikám jako je angeliké rhésis a teichoskopiá; nepochopení scénických důsledků použitých dramatických technik; odvozenost ústředních scén ukřižování od ikonografických programů, které vznikly až po obrazoboreckých sporech; Mariino proklínání Jidáše, které lépe odpovídá středověké antropocentrické mariologii než patristické spirituální úctě ke zrádci coby tajemnému nástroji spásy. Z hlediska struktury je báseň mariánským planktem, Marii doprovází sbor žen, který funguje jako její alter ego, nikoli jako skutečný komunikační partner. Jinde má sbor pouze technickou funkci vzhledem ke scénickému dění, ohlašuje příchody a odchody, oznamuje přítomnost a nepřítomnost postav na scéně atd. To se odlišuje od zásadně reflexivní a poetické funkce sboru v antické tragédii. Tak se nahodilé užívání chóru v básni Christus patiens stává dalším argumentem pro dataci do pozdější doby, kdy už nenacházíme v byzantské říši žádné stopy po divadle, zato antické tragédie se stále čtou, komentují a opisují.

1. Alexiou, M., 1974. The Ritual Lament in Greek Tradition. Cambridge: Cambridge University Press.

2. Alexiou, M., 1975. The Lament of the Virgin in Byzantine Literature and Modern Greek Folk-Song". Byzantine and Modern Greek Studies 1, 111–140. CrossRef

3. Cottas, V., 1931. L ' influence de drame Christos Paschon sur l ' art chretien d ' Orient. Paris: Geuthner.

4. Dostalova, R., 1982. Die byzantinische Theorie des Dramas und die Tragodie Christos paschon". Jahrbuch der osterreichischen Byzantinistik 32/3, 73–82. Garzya, A., 1989. Ancora per la cronologia del Christus patiens". Byzantinische Zeitschrift 82, 110–113.

5. Horandner, W., 1988. Lexikalische Beobachtungen zum Christos paschon". In: E. Trapp, J. Diethart, G. Fatouros, A. Steiner, W. Horandner, Studien zur byzantinischen Lexikographie. Wien: Verlag der Osterreichischen Akademie der Wissenschaften, 183–202.

6. Hunger, H., 1992. Byzantine logotechnia. E logia kosmike grammateia ton Byzantinon, II. 2. ekd. Athen: Morfotiko idryma ethnikes trapezes.

7. Krumbacher, K., 1897. Geschichte der byzantinischen Litteratur von Justinian bis zum Ende des Ostromischen

8. Reiches (527–1453). Zweite Aufl. Munchen: C. H. Beck (reprint New York: Burt Franklin, 1970).

9. Puchner, W., 1979. Zur liturgischen Fruhstufe der Hollenfahrtsszene Christi. Byzantinische Katabasis-Ikonographie und rezenter Osterbrauch". Zeitschrift fur Balkanologie 16, 1979, 98–118.

10. Puchner, W., 1991. Studien zum Kulturkontext der liturgischen Szene. Lazarus und Judas als religiose Volksfiguren in Bild und Brauch, Lied und Legende Sudosteuropas, I–II. [= Osterreichische Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-historische Klasse. Denkschriften 216]. Wien: Verlag der osterreichischen Akademie der Wissenschaften.

11. Puchner, W., 1992. Theaterwissenschaftliche und andere Anmerkungen zum Christus patiens". Anzeiger der philosophisch-historischen Klasse der Osterreichischen Akademie der Wissenschaften 129, 93–143.

12. Puchner, W., 2002. Acting in Byzantine theatre: evidence and problems". In: P. Easterling, E. Hall (eds.), Greek and Roman Actors. Aspects of an Ancient Profession. Cambridge: Cambridge University Press, 304–324.

13. Puchner, W., 2006b. ,Abgestiegen zur Holle'. Der descensus ad inferos als Keimzeille eines inexistenten orthodoxen Auferstehungsspiels". In: W. Puchner, Beitrage zur Theaterwissenschaft Sudosteuropas und des mediterranen Raums. Bd. 1. Wien/Koln/Weimar: Bohlau, 191–226.

14. Trisoglio, F., 1974. Il Christus patiens. Rassegna delle attribuzioni". Rivista di studi classici 27, 351–423. Trisoglio, F., 1979. La Vergine ed il coro nel Christus patiens". Rivista di studi classici 2, 338–373.

15. Tsiouni-Fatsi, V., 2000. Ena threskeutiko drama gia to Theio Pathos. To zetema tou threskeutikou theatrou sto Byzantio. Athen: Nea synora.

16. Tuilier, A. (ed.), 1969. Gregoire de Nazianze, La Passion du Christ. Introduction, texte critique, traduction, notes et index [= Sources chretiennes 149]. Paris: Cerf.

17. Vakonakis, N., 2011. Das griechische Drama auf dem Weg nach Byzanz. Der euripideische Cento Christos Paschon [= Classica Monacensia 42]. Tubingen: Narr.