On the Accentuation of the Latin Words with Enclitics

The article is a small contribution to the earlier held discussion on accentuating the words with enclitics. It agrees with the opinion of the scholars (e.g. Allen 1973) according to whom the words with enclitics are accentuated as a whole, but, contrary to the comments by ancient grammarians (and the way the rule is described in contemporary grammar books), not on the last syllable preceding the enclitic, but consistently according to the penultima law. However, this conception is – based on the partial excerption of Plautus’s iambic and trochaic verses, and thus presuming that these verses show the coincidence of ictus and accent – slightly modified in the sense that (here in contrast to Allen’s opinion) the counting of penultima and antepenultima depends on whether the final vowel of the enclitic undergoes elision or not. K akcentování latinských slov s příklonkami Článek je drobným příspěvkem k dříve vedené diskusi o akcentování slov s příklonkami. Dává za pravdu názoru badatelů (např. Allen 1973), podle nichž jsou slova s příklonkami akcentována jako jeden celek, ovšem v rozporu se zprávami latinských gramatiků (a s tím, jak je pravidlo tradováno v současných gramatikách) nikoli na poslední slabice před příklonkou, nýbrž konzistentně podle penultimového zákona. Tato koncepce je však – na základě dílčí excerpce Plautových jambických a trochejských veršů, a tedy na základě presumpce, že tyto verše vykazují shodu iktu a akcentu – drobně modifikována v tom smyslu, že (zde v kontrastu s Allenovým míněním) počítání penultimy a antepenultimy je odvislé od toho, zda je koncový vokál příklonky elidován, či nikoli.