Mařatkova gastroenterologie
Nakladatelství Karolinum vydalo v listopadu 2021 dvousvazkovou publikaci Mařatkova gastroenterologie, jejíž hlavním editorem je Miroslav Zavoral. Jedná se o jeden z největších a nejkomplexnějších projektů nakladatelství – i proto jsme položili několik otázek redaktorce knihy Janě Jindrové, která v rozhovoru přibližuje průběh redakční práce.
Mařatkova gastroenterologie navazuje na publikaci Praktická gastroenterologie Zdeňka Mařatky z roku 1964. Jaký je mezi těmito publikacemi rozdíl nebo co mají naopak společného?
Ano, autoři nové publikace – jak je patrné už z jejího názvu – na Mařatkovu původní monografii vědomě navazují. Obor se však od doby jejího vydání dramaticky změnil. Současná gastroenterologie má mnohem větší záběr, což se promítá do rozsahu publikace i počtu kapitol. Medicína obecně udělala za těch šest desetiletí obrovský pokrok, gastroenterologii a hepatologii nevyjímaje, ať už jde o porozumění základním mechanismům onemocnění, diagnostiku i léčbu. Zásadní koncepční změnou je zařazení kapitol s výrazným mezioborovým přesahem. Mařatkova gastroenterologie je prostě aktuální a moderní, do současnosti dovedené dílo. A to se týká nejen textové, ale i obrazové části monografie.
V nakladatelství se zaměřuješ na knihy z oboru lékařství – čím se lišila tvá práce na této publikaci od jiných textů, na kterých jsi do té doby pracovala?
Největším rozdílem byl rozsah publikace, protože z toho vyplýval odlišný postup práce. Každá z 36 kapitol pokrývá určitou část z širokého záběru témat, která dnes řadíme do gastroenterologie a hepatologie. Autorský kolektiv tvořilo téměř šedesát renomovaných lékařů z celé republiky. Každá kapitola měla své odborné recenzenty (kolektiv recenzentů čítá téměř padesát odborníků). Aby se náročný proces přípravy knihy nezdržoval, rozhodli jsme se nečekat, až bude celé obrovské dílo připravené k redakční práci, ale postupovali jsme po jednotlivých kapitolách, tak jak byly postupně finalizovány. Pro mě bylo hodně náročné udržet to všechno pohromadě, hlídat kontinuitu v práci s textem i tabulkami a obrázky, aby – až se to nakonec vše složí do jednoho celku – kniha působila a fungovala jako jeden celek.
Jak dlouho trvala práce na knize?
Když bylo nakladatelství přizváno k tomuto projektu, práce na knize probíhala už asi dva roky. To znamená, že editoři měli koncepci knihy připravenou a postupně oslovovali vytipované autory. Mým úkolem v té době bylo připravit pokyny pro autory, aby při práci postupovali pokud možno jednotně (jaké formální postupy mají dodržovat při psaní textu, jakým způsobem mají pracovat s tabulkami, jaký je ideální formát a potřebná kvalita pro obrázky atd.), a být jim k dispozici pro případné dotazy a konzultace. Byla jsem editorům za tento prozíravý přístup vděčná – ocenila jsem ho hlavně zpětně, při práci na vlastní knize. Ta zabrala několik dalších let. Celkem tedy práce na knize trvaly asi pět let, pro některé autory možná bylo toto období i delší. Samozřejmě měli možnost své texty aktualizovat…
Hlavním editorem knihy je Miroslav Zavoral, do knihy ale přispívalo mnoho autorů z řad odborníků a lékařů. Jak se v případě takto rozsáhlého projektu liší úloha editora a autora?
Ano, autorský kolektiv tvořilo obrovské množství odborníků – konkrétně 58. Takové množství spolupracovníků je velmi náročné zvládnout. Nicméně profesor Zavoral zvládal svoji funkci hlavního editora naprosto excelentně. Komunikoval se spolueditory, jednal s autory i s redakcí, a to ve všech fázích procesu přípravy knihy, uměl na sebe vzít zodpovědnost za některá rozhodnutí. Autor je zodpovědný za svou kapitolu, editor musí mít přehled o celém díle a rozhoduje o věcech, které jednotlivé kapitoly přesahují.
Velmi vděčně v souvislosti s editorskou zdatností profesora Zavorala vzpomínám na jeho pravou ruku při práci na tomto náročném projektu – Moniku Vaňhovou. Měla neuvěřitelný přehled o stavu přípravy každé z 36 kapitol knihy, zařizovala komunikaci s výtvarnicí (Hana Kotlandová nakreslila do monografie desítky nádherných, přehledných schémat), s autory i s redakcí. Archivovala všechny fáze textů, korektur i obrázků a mnohokrát mě zachránila, když jsem se v tom začínala ztrácet.
Součástí tištěné knihy je i přístup k elektronické verzi na platformě Publi. Uživatel má díky tomu přístup k aktualizovanému textu, ale zároveň i například k videím z operací, obrázkům ve vysoké kvalitě apod. Jak moc odlišná je redaktorská práce na tištěné a takovéto interaktivní e-knize?
Nejtěžší bylo uvědomit si, že pro interaktivní elektronickou knihu (m-knihu) neplatí stejná pravidla jako pro klasickou knihu, a smířit se s tím. Následovala obtížná fáze, kdy jsme s kolegy z redakce i z týmu Publi hledali nějaký kompromis, na jakých principech budeme trvat, a co je naopak v elektronické verzi nutné oželet. Zjistila jsem také, že zatím neexistuje program pro redakční práci na m-knize, museli jsme volit náhradní postupy, což bylo pro obě strany velmi náročné. Nicméně výsledek podle mě stojí za to!
Co bylo z tvého pohledu redaktorky nejnáročnější částí projektu?
Velmi náročné bylo období, kdy jsme začali zredigovaný text překlápět do vizuální podoby, tedy kdy v našem studiu začali podle dohodnuté grafické předlohy lámat text, vkládat do něj tabulky a obrázky, prostě připravovat korektury. Editor byl výsledkem zaskočen, trval na úpravách, které však často nebyly z určitých důvodů proveditelné. Autor a grafik mají logicky jiný názor na tyto věci. Výborně se nakonec osvědčily osobní schůzky grafičky/sazečky Markéty Baťkové s profesorem Zavoralem a vzájemné vysvětlování argumentů. Obě strany to určitě stálo mnoho sil, ale opět – výsledek stojí za to!
Nejnáročnější ale byla jednoznačně příprava rejstříku. Provázel ji totiž největší stres. Rejstřík jsme mohli začít připravovat až ve chvíli, kdy jsme měli finální podobu, a tedy konečné stránkování i druhého dílu knihy. A to už byl samozřejmě určen termín, kdy musela být kniha předána do tisku. Vzhledem k rozsahu publikace to byl ve stanoveném termínu téměř nadlidský úkol. S tvorbou hesláře pomáhala v redakci řada kolegů, autor korigoval rejstřík na dovolené ve Francii a nakonec jsme to zvládli.
Je naopak něco, co ti v průběhu práce bylo hnacím motorem?
Těch hnacích jednotek bylo hned několik: 1. nadšení, zápal a nasazení profesora Zavorala, hlavního editora, a jeho víra v tento projekt; 2. profesionalita kolegyně-sazečky Markéty Baťkové a její osobní vklad do projektu (mnohokrát překonala sama sebe); 3. vlastní přesvědčení o smyslu tohoto projektu; 4. neustálá podpora vedení nakladatelství i kolegů.
Co bys knize (a autorskému kolektivu) popřála do budoucna?
Samozřejmě co nejvíc čtenářů a dalších vydání. Ať se pro současníky stane tím, čím byla pro jejich předchůdce v roce 1964 i v letech následujících gastroenterologie Z. Mařatky.
Kniha je k dostání v našem Knihkupectví Karolinum.
