Píč – Niederle – Buchtela: zápas o českou archeologii na přelomu 19. a 20. století (Památce Josefa Ladislava Píče po 100 letech od jeho úmrtí)

Profesor Josef Ladislav Píč (1847–1911) byl od konce 80. let 19. století až do své smrti, tedy v době oživení archeologické syntézy, nejvýraznější a dominantní osobností této vědy v Čechách (zejména v Národním muzeu a v České akademii věd a umění), nejaktivnějším organizátorem terénního průzkumu a výzkumu, k němuž kolem sebe poprvé soustředil rozsáhlou síť spolupracovníků. Jeho Starožitnosti země české (1899–1909) zůstaly nepřekonaným dílem jednotlivce, shrnujícím a třídícím všechen archeologický materiál z Čech. Píčův zápas s názorovými odpůrci, který rozštěpil archeologii na dva nepřátelské tábory („muzejní škola“ a „univerzitní škola“), odčerpával na jedné straně tvůrčí potenciál oboru (úsilí se soustředilo na relativní chronologii a etnické problémy), na druhé straně si obě „školy“ ujasnily základní problémy a v závěru systematicky uspořádaly své názory. Budoucnost nadlouho patřila straně Píčových oponentů, kteří se na rozdíl od něho soustředili na „čistou“ pozitivistickou archeologii bez historiografických ambicí; teprve současná doba objevuje hodnoty Píčova přístupu, hledajícího za materiálem člověka a jeho dějiny a zjišťuje, v kolika otázkách byl svým řešením blíže dnešnímu názoru než jeho oponenti. Professor Josef Ladislav Píč (1847–1911) was one of the founders of modern Czech archaeology: from the end of 1880s up to his death he was widely known as the most outstanding and dominant personality in Czech archaeology (especially in the National Museum and Czech Academy of Sciences and Arts), the most active organizer of field survey and excavations. His lifework Antiquities of Bohemia (1899–1909) has collected and systemized the whole archaeological material then known from this country. Píč as the head of the “museum school” attempted to depict a historical image of Czech prehistory and early history, to which he subordinated archaeological information. His opponents from the “university school” (Prof. L. Niederle, K. Buchtela) concentrated their attention to the “pure” positivist archaeology without historiographical ambition. The struggle for relative chronology and ethnic interpretations splitted Czech archaeology to the two strictly hostile parties, it nevertheless helped to clarify the basic problems of Bohemian prehistory and its archaeological taxonomy, and to systematize the opinions of both the sides. After Píč’s suicide, the “university school” overruled Czech archaeology for many decades; now the time comes to commemorate Píč’s role in forming modern Czech archaeology, to appreciate his searching for living people behind the archaeological sources and his progressive solving of various prehistoric problems.