Svatý stolec a Československo. Rozhovor s Markem Šmídem

20. 08. 2025 Dita Křišťanová, photographer Archiv Marka Šmída

Letos v létě vyšel třetí díl edice Svatý stolec a Československo, která má pro bádání v československo-vatikánských vztazích potenciál stát se cenným pramenem na desítky let. V rozhovoru s redaktorkou Ditou Křišťanovou edici přibližuje církevní historik Marek Šmíd. V Nakladatelství Karolinum nedávno vyšla také jeho kniha o výjimečném českobudějovickém biskupovi Šimonu Bártovi.

Třísvazkovou edici Svatý stolec a Československo připravil tým tří osob – vedle Vás se na ní podílela také dr. Eva Hajdinová a dr. Atanáz Mandzák, CSsR. Jak jste si při její přípravě rozdělili role?

Jednalo se skutečně o týmový projekt a jako tým jsme také pracovali. Každý z nás se ujal té části, která odpovídala jeho silným stránkám, a podle toho jsme postupovali. Zároveň jsme si ale navzájem četli a komentovali jednotlivé části, takže mezi námi neexistovaly ostré hranice v tom, kdo přesně co dělal. Myslím, že výsledkem je kvalitní text, který odráží naši spolupráci i vzájemnou důvěru. Osobně jsem hrdý na to, že se podařilo sestavit takto výborný tým a že jsem měl tu možnost a čest ho vést.

Pro koho je edice určena? Kdo ji podle Vás nejvíce využije?

Domnívám se, že edice je určena širokému spektru čtenářů – odborné veřejnosti, historikům i studentům. Myšlenka jejího vzniku se zrodila během pandemie covidu, kdy byly archivy uzavřené a nám bylo líto, že to blokuje odbornou práci. Zároveň mě překvapilo, že tak kvalitní fond zůstal až do dnešních dnů prakticky nevyužit – a přitom se nachází přímo v Praze, v Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Bylo obtížné některé informace dohledat? V jakých dalších archivech jste pátrali?

Edice je především výsledkem studia materiálů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Všichni členové týmu však mají za sebou badatelské zkušenosti i z řady dalších českých a slovenských archivů. Já sám jsem např. dlouhodobě bádal ve vatikánských archivech.

Spolu s kolegou dr. Mandzákem jsme fond Politické zprávy – Vatikán zdokumentovali natolik pečlivě, že během přípravy edice nebylo třeba nic dodatečně dohledávat. Určité náročnější momenty však přinesla práce na úvodní studii edice, tam jsem skutečně musel některé souvislosti a informace zpětně dohledávat. Poměrně pracné bylo například pátrání po životních osudech řady osob, jejichž jména se v edici objevují, ale dnes jsou už téměř zapomenutá. Musím přiznat, že některé z nich se nám nepodařilo identifikovat ani s pomocí zahraničních pramenů a literatury.

V průběhu dvacátých let se na postu československého vyslance u Svatého stolce vystřídalo několik osobností. Co bylo pro každého z nich typické? Měli – kromě zastávané funkce – i něco společného?

Poměrně časté personální změny měly bezpochyby vliv na podobu československo-vatikánských vztahů i samotný průběh diplomatických jednání. Neobměňovali se však pouze čeští a slovenští zástupci v Římě, ale střídali se také apoštolští nunciové v Praze, tedy zástupci Svatého stolce.

Kamil Krofta, Václav Pallier a Vladimír Radimský byli odlišné osobnosti a je obtížné hledat mezi nimi nějaké jednotící osobnostní rysy. Všichni však měli společný zájem: usilovali o prospěch Československa a o nalezení rozumných, oboustranně přijatelných řešení v často složitých jednáních.

Osobně mě nejvíce zaujal Kamil Krofta. O jeho výjimečnosti svědčí nejen kvalita jím zasílaných zpráv, ale i analytická hloubka jeho textů a rozsah kontaktů, které dokázal navázat a udržovat.

Klíčovými vatikánskými osobnostmi daného období byli papežové Benedikt XV. a Pius XI. a státní sekretář Pietro Gasparri. Kdo další z představitelů římské kurie mohl ovlivňovat rozhodování papežů, zejména pokud šlo o vztahy k Československu?

Šlo o naprosto zásadní postavy. Významných aktérů však bylo více. Mezi klíčové osoby patřili zejména sekretáři Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, například Bonaventura Cerretti, který zastával tuto funkci v letech 1917–1921, nebo jeho nástupce Francesco Borgongini Duca v letech 1921–1929. Významnou roli sehrávali i podsekretáři téže kongregace, z nichž je třeba vyzdvihnout především Giuseppa Pizzarda, jenž působil ve funkci v letech 1921–1929.

Zprávy zasílané z Vatikánu do Československa obsahují mnohá jména těchto činitelů i komentáře k jejich jednání. Výstižný je v tomto ohledu postřeh Kamila Krofty o Mons. Cerrettim:
„Mons. Cerretti je muž, s nímž je radost jednat, i když se s ním nelze vždy dohodnout. Je přímý, čestný, upřímný, nelibuje si v kulatých slovech, nýbrž prostě a jadrně vyjadřuje svůj názor a stanovisko. Nikdy jsem ho nepřistihl při neupřímnosti, úmyslném zatajování či překrucování pravdy. Nikdy jsem neměl pocit, že by se snažil zakrývat své skutečné smýšlení či reálný stav věcí záplavou jalových nebo líbivých slov či diplomatickými kličkami.“

Zlomem v česko-vatikánských vztazích byla tzv. Marmaggiho aféra[1] z roku 1925. Trvalo více než dva roky, než se obě strany alespoň částečně shodly. Jaké cíle sledoval po jejím vypuknutí Vatikán a o co usilovala československá vláda? A pro koho bylo uzavření modu vivendi větším politickým úspěchem?

Marmaggiho aféra představovala největší diplomatickou roztržku mezi Československem a Svatým stolcem v meziválečném období a stala se významným mezníkem ve vzájemných vztazích. Její důsledky byly citelné a trvalo dlouho, než se podařilo obnovit alespoň základní úroveň diplomatické komunikace.

Jsem přesvědčen, že roztržka byla chybou vatikánské politiky, která se rozhodla prosazovat své zájmy formou konfrontace, aniž by přitom reálně dosáhla změn, které požadovala. Již na podzim roku 1925 se však objevily první známky vstřícnosti z obou stran. Svatý stolec tehdy začal sondovat ochotu československé vlády k urovnání sporu a k návratu svého zástupce do Prahy. Přesto trvalo ještě dlouhou dobu, než se podařilo vyjasnit sporné body a dosáhnout kompromisu.

Výsledkem byl modus vivendi, jenž se stal základem církevního zřízení v Československu a nepřímo přispěl ke stabilizaci náboženského života v zemi. Šlo o oboustranný kompromis: katolická církev si podržela právo podílet se na jmenování biskupů, přislíbila však sjednocení hranic diecézí se státními hranicemi a uznala právo vlády odmítnout politicky nevhodného kandidáta. Uzavření modu vivendi tak nelze označit za výlučný úspěch jedné strany – výhodu z něj čerpaly jak Vatikán, tak Československá republika.

Edice Svatý stolec a Československo má zatím tři svazky. Dočkáme se v dalších letech pokračování, nebo přijetím modu vivendi význam politických zpráv československého vyslance u Svatého stolce klesá?

Budu velmi rád, pokud edice bude pokračovat. Pravdou ale je, že její příprava nás stála mnoho času i energie. Po dokončení třetího svazku bohužel náš tým opustila dr. Eva Hajdinová, která se musela věnovat jinému projektu. V současnosti proto hledám vhodného spolupracovníka, který by byl ochoten a schopen na její práci navázat. Pokud se nám to podaří, rád bych ve vydávání pokračoval čtvrtým dílem v roce 2026.

Osobně jsem přesvědčen, že témat a relevantních dokumentů je stále dost – tři dosavadní svazky zdaleka nevyčerpávají možnosti, které fond nabízí. Přijetím modu vivendi sice došlo k určité stabilizaci vztahů, ale rozhodně ne k jejich stagnaci – diplomatický život mezi Československem a Vatikánem pokračoval dál, a to mnohdy velmi zajímavým způsobem.

Vedle edice Svatý stolec a Československo Vám v Nakladatelství Karolinum vyšla také kniha o českobudějovickém biskupovi Šimonu Bártovi. Čím byla tato osobnost významná? Šimon Bárta byl mimořádnou osobností, jejíž význam a vliv dalece přesáhl hranice českobudějovické diecéze. Svým zájmem o společenské dění a aktivním kontaktem s mládeží patřil mezi angažované kněze, kterým nebyla lhostejná situace katolické církve ani postupné oslabování jejího postavení – ať už za tím stály jakékoliv okolnosti.

Bárta byl rovněž jedním z těch, kteří po rozpadu habsburské monarchie dokázali opustit její tradiční rámec a plně se adaptovali na nové poměry samostatného Československa. Ve funkci biskupa, kterou zastával po dvacet let, prokazoval osobní statečnost tváří v tvář odlivu věřících, zasazoval se o stabilizaci vnitřních poměrů církve, podporoval růst počtu bohoslovců a výrazně přispěl ke zvelebení kněžského semináře.

V náročném a dynamickém období své služby důsledně hájil práva katolické církve, podporoval zájmy českého národa, rozvíjel duchovní život v diecézi a pomáhal všem, kdo se na něj obrátili s důvěrou.

Byla práce na této knize jiná než na edici? Co považujete za obtížnější?

Obě práce byly náročné a každá přinášela své výzvy, ale zároveň mě obě bavily. Edice je práce, která si žádá trpělivost a pečlivost, ale má potenciál stát se cenným pramenem na desítky let. Může se ukázat jako důležitý zdroj pro studium diplomatických vztahů a pro lepší porozumění československo-vatikánským vztahům. Kniha o Šimonu Bártovi se zaměřuje na zajímavou osobnost církve meziválečného Československa, která přestože působila v jedné diecézi, svým vlivem přesáhla jeho hranice. Obě tyto práce mají svůj smysl a obohacují historický diskurz.

Doc. PhDr. ThLic. Marek Šmíd, Ph.D. et Ph.D. (1979) vystudoval historii a politologii na FF UK a teologii na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Absolvoval badatelské pobyty ve Vídni a v Římě. V současnosti působí jako docent na Katedře církevních dějin a literární historie KTF UK a na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Odborně se zaměřuje na církevní dějiny 19. a 20. století, v posledních letech především na zahraniční politiku Svatého stolce.

Share