Saturnin v překladech
U příležitosti výročí úmrtí Zdeňka Jirotky (1911–2003) přinášíme rozhovor s Irynou Zabiiakou a Mai Nguyenovou, které jeho román přeložily do ukrajinštiny a vietnamštiny.
Na počátku byl fejeton Můj sluha Saturnin, který Zdeněk Jirotka publikoval v Lidových novinách v roce 1940. K postavě sluhy se pak vrátil ve svém knižním debutu Saturnin, který poprvé vyšel v roce 1942. Od té doby se Jirotkův humoristický román dočkal více než 20 vydání v češtině, zatím naposledy ho v roce 2014 publikovalo Nakladatelství Karolinum v koedici s nakladatelstvím Šulc – Švarc. Na motivy knihy vzniklo několik divadelních zpracování, film s Oldřichem Víznerem v hlavní roli, uváděný jako celovečerní snímek nebo čtyřdílná minisérie, a taky několik audioknižních verzí.
V roce 2009 byl Saturnin čtenáři zvolen nejpopulárnější knihou v anketě České televize Kniha mého srdce, v roce 2018 vyhrál prestižní cenu v soutěži Magnesia Litera v kategorii Kniha století.
V posledních letech se sluha objevil ve třech pokračováních, která napsal Miloslav Macek, první z nich, Saturnin se vrací, vyšlo v roce 2017.
Od roku 2003 vydává Nakladatelství Karolinum Saturnina ve světových jazycích, jako první vyšel anglický překlad Mikea Cornera. Dosud jsme vydali román v devíti cizích jazycích a další vydání licencovali. Překlady v Karolinu doprovází ilustrace Adolfa Borna na obálce, vydání v pevné vazbě i ilustrace uvnitř knihy.
V roce 2022 přibyly překlady do ukrajinštiny (přeložila Iryna Zabiiaka) a vietnamštiny (přeložila Mai Nguyenová).
Jaká pasáž ze Saturnina vás nejvíc rozesmála?
Iryna Zabiiaka: Mám moc ráda příběh, který vypravěč sdílí s ostatními v rámci povinného večerního vyprávění. Ocitl se ve městě na střední Moravě v domečku svého kamaráda. Alespoň tak si to představuje a prezentuje čtenářům. Na konci se však dozvíme, že je to domek pana Brudíka, kterého vypravěč v noci několikrát rozzlobeně poslal pryč. Často na tento příběh myslím, když se potkávám se situací mylného přesvědčení o něčem, jistoty, která takovou není, což se stává častěji, než si člověk myslí. Navíc je tento příběh skvěle vyprávěn, a to se dá říct o celé Jirotkově knize.
Mai Nguyenová: Přesně si vybavuju, když jsem knihu četla poprvé. Ležela jsem v dětském pokoji na posteli a narazila jsem na pasáž, kde je hříčka výbuch – ví bůh. Tehdy jsem se uvolněně zasmála. První čtení pro mě zkrátka bylo takové uvolnění a neviděla jsem v knize hlubší význam. Při překládání mě ale v závěru zaujalo, když dědeček se Saturninem zakládají Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Myslím, že v tom spočívá jeden z hlavních momentů knihy. Pro mě je to vzkaz nebo výzva, abychom byli kritičtí ke všemu, co bylo napsáno nebo řečeno. Zvlášť v dnešní době dezinformací, a kniha vznikla v čase propagandy za protektorátu. Myslím tedy, že význam knihy je i tam, ne jenom v legraci. Proč to takhle vidím? Přišlo mi, že autorovi nebylo jedno, co se dělo v tehdejší společnosti. Neopomněl ji přece popisovat, byť jen jazykem náznaku, když měl vypravěč nejhorší sen, v němž všichni obyvatelé vypadali úplně stejně, stejné šaty, postavy, obličej, vlasy. Když vyšel můj překlad, snažila jsem se rodinu doma ve Vietnamu přesvědčit, aby si knihu taky přečetli. Říkala jsem sestře, že jestli jsem ji přeložila špatně, bude to ostuda na několik generací. Četla jsem jí třeba právě část o panu Brudíkovi. Sestra byla nadšená a tato pasáž se jí líbila.
Ukrajinský překlad Saturnina má 19 poznámek pod čarou, vietnamský dokonce 75. Jak jste se rozhodovaly (ve spolupráci s redaktorkou ukrajinského vydání Ritou Kindlerovou a redaktorem vietnamského vydání Ondřejem Słówikem), které reálie je dobré nebo i nutné čtenářům vysvětlovat? Šlo něco upravit, dovysvětlit přímo v textu?
IZ: Poznámky pod čarou jsou tématem věčných debat mezi překladateli a redaktory. Jsem zastáncem názoru, že čtenář není hloupý a umí v případě potřeby použít Google. Občas je ale potřeba ho upozornit na něco (často jsou to historické záležitosti nebo reálie), o čem nemůže mít vůbec tušení. Pokud jde o informaci, která je klíčem k pochopení celé situace, tak považuji za vhodné poznámku uvést. Saturnin pochází z roku 1942, mapuje reálie této doby, která je nám už poměrně vzdálená. Proto některé věci, které působily na jeho čtenáře tehdy nějak automaticky, dnes a navíc v jiném kulturním prostředí (ukrajinském) nemusí vůbec dávat smysl. Mým oblíbeným příkladem je dědečkova promluva z kapitoly 22: „U třetího řidičova povinnost je stavět znova.“ Pokud to někdo přečte bez znalosti kontextu (který je těžce dohledatelný i v češtině, natož v ukrajinštině), tak nejspíš nepochopí celou situaci s dědečkovým podvodem. To samé se dá říct i o některých osobnostech 19. a první poloviny 20. století, na které odkazuje text knihy. Tam jsem si dovolila přidat poznámku.
MN: Redaktor knihy Ondřej Słówik kladl velký důraz na to, aby vietnamští čtenáři knihu pochopili. Na začátku knihy vypravěč popisuje starý dům, ve kterém bydlí, a zmiňuje spisovatele z doby národního obrození. Ondřej mi říkal, ať jeho jméno, Václav Beneš Třebízský, upravím tak, aby zaznělo třeba jen obecně. Chtěla jsem ale, aby byl překlad co nejblíže originálu, a přidala jsem vysvětlení do poznámky pod čarou, abych vietnamské čtenáře neochudila. V dnešní době informací dostupných na internetu jsme možná trochu zlenivělí, a proto bude pro čtenáře pohodlnější, když najdou vysvětlení reálií v poznámce. Ve vietnamských knihách taková vysvětlení máme. V jedné pasáži si třeba teta Kateřina zpívá, což jsem přeložila, abych ukázala spojitost mezi tím, co teta dělala a co zpívala. Vysvětlovala jsem například také, co je pražská čtvrť Smíchov.
Bylo pro vás náročné překládat přísloví tety Kateřiny?
IZ: Přísloví tety Kateřiny jsou zajímavá, je to taková práce průzkumníka – najít něco podobného v ukrajinštině, ale překvapivě to šlo dobře a nebyl s tím zásadní problém.
MN: Přísloví pro mě byla oříšek a s jejich překladem mi pomáhal kamarád. Snažila jsem se hledat alternativu ve vietnamštině, ale ne vždy se mi to povedlo. I tam, kde se našel vhodný ekvivalent, jsem nechala ve vysvětlivce „doslovný“ překlad, ať vietnamští čtenáři vidí přísloví i z pohledu Čechů, a Ondřej Słówik měl pro to pochopení.
Objevuje se v knize něco, co budou vietnamská a ukrajinská kultura vnímat jako vzdálené?
IZ: Myslím si, že Saturnin i pro českého čtenáře záměrně zní trochu „s odstupem“. Však bylo Jirotkovým cílem ukázat „trochu magickou“, krásnou, ale už bohužel ztracenou epochu meziválečného klidu. Domnívám se, že kniha zní i pro Ukrajince jako vzpomínka na něco světlého, veselého, bezproblémového, co jsme zatím nechali v minulosti. Teď obzvlášť jsou pro nás viditelné paralely mezi druhou světovou válkou a dnešní invazí ruska (pravopis na přání IZ – pozn. red.) na Ukrajině. Mnohdy třeba cítím, že jsme přišli o radost a naivitu, nevinnost a zábavnost, kterými je Saturnin naplněn. Myslím si, že jeho autorovi čím dál více rozumím, a soucítím s ním.
MN: Jako lidská bytost se asi až tolik nelišíme. I ve vietnamské literatuře si sluhové z panstva dělají legraci, jiným způsobem, možná s pohrdáním, ale humor nechybí. Rozdíl vidím v chování. V knize je sice antipatie mezi postavami – rodině se nelíbí chování tety Kateřiny, ale třeba urážka, hádka nebo pohrdání tu skoro nejsou. Výměny názorů ano, ale jakoby bez emocí. Myslím si, že v dnešní době je to vzácnost a u nás Vietnamců je to ještě vzácnější. Lidé v Saturninovi vůči sobě chovají respekt. Proto je podle mě kniha velmi inspirativní. Už když jsem ji četla poprvé, tak jsem si užila legraci, ale zůstalo ve mně tehdy taky, že vše jde vyřešit klidně. „Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti.“
Vzniklo v ukrajinštině a ve vietnamštině dílo, které by se k Saturninovi dalo přirovnat?
IZ: Pro mě je v ukrajinské literatuře něčím podobným román pro děti Toreadoři z Vasjukivky od Vsevoloda Nestajka. Je to kniha z 60. let vyprávějící o dobrodružstvích dvou kamarádů Javy a Pavluši. Podobá se Saturninovi svým humorem, návazností na světový kontext (třeba jedna z částí knihy se jmenuje Dobrodružství Robinsona Cucurusoa, což odkazuje jak na román Defoa, tak i na ukrajinské slovo kukurudza – kukuřice). Byla psána v totalitní době, ale v mnohém ji přesahuje, a možná proto je široce známá mezi Ukrajinci. Byla přeložená do několika desítek jazyků a získala řadu celosvětových ocenění. Některé reálie už jsou i v této knize zastaralé, takže v roce 2004 autor připravil novou, aktuálnější variantu oblíbeného příběhu.
MN: Právě Ondřej Słówik přeložil z vietnamštiny do češtinu knihu Klikař, kterou ve 30. letech napsal Vũ Trọng Phụng. Je napsaná v podobném duchu a také hodně založená na humoru.
Chystá se k vydání nějaký váš další překlad? Pracujete na něčem?
IZ: Momentálně vyšel v mém překladu nový sešit Rychlých šípů. Stále pracuji na textu od Jiřího Kratochvila, který jsem začala ještě před válkou a nějak ho nemůžu dokončit. Moc ráda bych pak vydala pokračovaní Hrdého Budžese od Ireny Douskové, kterého už v ukrajinštině máme. Myslím si, že navazující kniha Oněgin byl Rusák bude u nás v oblibě.
MN: Pustila jsem se do překladu knihy Matěj maluje mapy o autistickém chlapci, kterou napsala jeho maminka Michaela Hošková. Narazila jsem na tuto knihu a říkala jsem si, že by mohla pomoct komunitě. Autismus je totiž i v dnešní době pro Vietnamce něco neznámého. Matka tu píše o tom, jak rodina bojovala a čeho dosáhla. Překlad jsem ale zatím nedokončila a nemám zatím ani nakladatele. Ráda bych ale pokračovala s beletrií.
Iryna Zabiiaka (* 1986) pochází z Ukrajiny, kde vystudovala tvůrčí psaní a navazující doktorské studium komparatistiky na univerzitě v Kyjevě. V Brně ještě před válkou na Ukrajině vystudovala literaturu a mezikulturní komunikaci, nyní zde žije. Spolupořádala cyklus přednášek o české literatuře 20. a 21. století v Kyjevské národní knihovně, vedla přednáškový cyklus Ukrajina píše! na FF UK. Věnuje se tlumočení a výuce češtiny jako cizího jazyka se zaměřením na slovanské studenty. Do ukrajinštiny přeložila například Hrabalovu Příliš hlučnou samotu nebo Rybí krev Jiřího Hájíčka, překládá i odbornou literaturu a recenzuje knihy přeložené z češtiny. V roku 2022 spoluzaložila Ukrajinské centrum v Brně.
Mai Nguyenová (* 1969) pochází z Vietnamu. Studovala biologii na univerzitě v Kišiněvě v Moldávii, tehdy součásti Sovětského svazu. V roce 1990 odjela do Prahy na prázdniny, kde mezi vietnamskými studenty vydávajícími samizdat poznala svého budoucího manžela. Dostudovala v Kišinivě a od roku 1991 žije s manželem společně v Praze. Pracuje pro leteckou společnost. Je členkou pražského vietnamského spolku Van Lang, který se věnuje ochraně demokracie. Spolupracovala s organizací Člověk v tísni. Příležitostně psala pro Epoch Times, Deník Referendum a Babylon. S dalšími krajany přeložila do vietnamštiny eseje Václava Havla.
Zdeněk Jirotka se narodil v roce 1911 Ostravě. Z gymnázia byl vyloučen, poté se učil zedníkem a nakonec absolvoval vyšší průmyslovou školu stavitelskou (1933). Do roku 1939 sloužil v armádě (jako důstojník pěchoty a poté jako stavební dozor u vojenských staveb), v letech 1940–1942 byl úředníkem na ministerstvu veřejných prací. Od roku 1940 spolupracoval s Lidovými novinami, v letech 1945–1951 byl jejich redaktorem. Poté působil jako redaktor Dikobrazu (do roku 1953), v letech 1953–1962 v Československém rozhlasu. Roku 1962 se vrátil do redakce Dikobrazu, kde až do penzionování v roce 1971 zastával místo zástupce šéfredaktora. Po událostech roku 1968 byl Jirotka vyloučen ze Svazu československých spisovatelů a postihl jej zákaz publikování.
Psal humoristické prózy, rozhlasové hry a fejetony. Kromě Saturnina vydal také román Muž se psem (1944, rozšířená verze 1968) nebo knihu povídek a črt Profesor biologie na žebříku (1956). Zemřel před 20 lety, 12. dubna 2003 v Praze.
