Po stopách Alexandra Velikého. Rozhovor s Jiřím Kouřilem
Dějiny starověkého Řecka mu učarovaly natolik, že si nechává vyrábět vlastní zbroj odpovídající výbavě tehdejších těžkooděnců. Jiří Kouřil se ve své nové knize Aristeia promachón věnuje proměnám řecké představy hrdinství. V rozhovoru, který s ním vedla naše redaktorka Dita Křišťanová, vysvětluje, kdo či co jej na antice fascinuje, kdo byli hoplíti nebo jak probíhají expedice se studenty po stopách Alexandra Velikého od Bulharska po Irák.
V Nakladatelství Karolinum vám právě vyšla kniha Aristeia promachón. Jak byste přeložil název? Co si pod tím čtenář může představit?
Aristeia představuje vojenskou ctnost – hrdinství, statečnost a mimořádné činy na bojišti. Promachos je pak bojovník stojící v první řadě falangy. Název tak symbolizuje „hrdinství bojovníka v první linii“. Kniha sleduje, jak se tato představa hrdinství měnila v dějinách starověkého Řecka – především před a po tzv. hoplítské revoluci, kdy vznikli známí řečtí těžkooděnci, hoplíté.
Proč vás zajímá právě řecká antika, a to konkrétně armáda. Co vás na ní fascinuje?
Zajímá mě celá antika, ale Řecko mě fascinuje nejvíc. Antický sport, medicína, filosofie, umění, věda i vojenství – všechny tyto oblasti tvoří základ evropské kultury. Antika inspirovala nespočet velkých osobností minulosti a inspiruje i dnes. Málokterá kultura měla tak hluboký a trvalý vliv. Právě tahle nadčasovost a schopnost inspirovat mě uchvátila už v dětství.
Kdo to byli hoplíté, o nichž píšete? Odkud je rekrutovali?
Hoplíté byli těžce ozbrojení řečtí pěšáci, kteří vznikli během tzv. hoplítské revoluce v 8.–7. století př. Kr. a tvořili hlavní vojenskou sílu městských států (polis). Hoplítem se mohl stát každý svobodný občan, který byl fyzicky způsobilý a mohl si dovolit pořídit vlastní zbroj. Boj v řadách falangy mu zároveň dával i politická práva – mohl se podílet na správě obce.
Jaká byla výzbroj hoplítů? Platili si ji sami, nebo jim ji někdo poskytoval?
Hoplíté si výzbroj pořizovali většinou sami, případně ji dědili. Do obranné výzbroje patřil velký kulatý štít, bronzový či kožený pancíř, přilba, holenice a další doplňky. Útočnou výzbroj tvořilo dlouhé kopí se dvěma hroty jako hlavní zbraň a krátký meč pro boj zblízka. Štít mohl sloužit i k útoku – například k zatlačování nepřítele. Zbroj byla nákladná, a tak její vlastnictví vyžadovalo jisté společenské postavení. Někdy ji však bojovník získal dědictvím, darem či jako odměnu za hrdinství v bitvě.
A jak byla těžká? Nezkoušel ji někdo rekonstruovat?
Hmotnost výzbroje se lišila podle materiálu a typu. Plná bronzová výzbroj mohla vážit i kolem 30 kg. Rekonstrukce existují a sám jsem nechal části zbroje i zbraní vyrobit na Filozofické fakultě v Brně, kde jsem je používal při výuce jako ukázky i prakticky – studenti si mohli vyzkoušet třeba běh se štítem. Nyní působím na FTVS UK, kde bych rád podobné praktické ukázky obnovil, alespoň v rámci výuky o antickém sportu. Kompletní zbroj jsem si nechal vyrobit i pro sebe a využívám ji při výuce i popularizačních akcích v Praze na FTVS nebo v Jihlavě na VŠP.
Vaší oblíbenou historickou postavou je Alexandr Veliký. Proč zrovna on?
Alexandr patří mezi mé oblíbené osobnosti vedle spartského krále Agésiláa či filosofa Aristotela. Byl nejen vojenským géniem (ač často s pomocí svých vojevůdců), ale i člověkem hluboce vzdělaným – zajímal se o filosofii, sport, literaturu, medicínu, umění i geografii. Jen málo osobností ovlivnilo dějiny tak zásadně jako on. Obdivovali ho Hannibal, Caesar, Přemysl Otakar II. i Napoleon. Byl vzorem pro rytířský středověk a různé Alexandreidy. Též údajně byl i výborným běžcem. Zajímá mě i množství záhad, které jeho život obklopují – od okolností smrti až po dosud neznámé místo hrobu. Především si ale cením jeho osobní odvahy – nikdy se neschovával za své muže, vždy stál v první linii. Od toho se v dějinách bohužel ustoupilo – kdyby ne, určitě by nebylo tolik válek. Jen málo osobností dokázalo svým vzorem a působením vytvořit novou historickou epochu.
Pořádáte výpravy se studenty po stopách vojenských výprav Alexandra Velikého. Které země jste již navštívili?
Ano, projekt běží už osmým rokem – stále navazujeme tam, kde jsme předchozí výpravu ukončili. V Evropě a Turecku jsme často putovali pěšky a spali pod širákem, na Blízkém východě už to z bezpečnostních důvodů tolik nejde. Každá výprava je doplněna přednáškami o Alexandrovi a jeho taženích – například letos jsem přednášel přímo na bojišti u Gaugamél v dnešním Iráku. Dosud jsme navštívili Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Severní Makedonii, Albánii, Turecko, Sýrii, Libanon, Egypt a Irák. Z politických důvodů jsme museli vynechat Izrael a Gazu. V budoucnu bychom rádi pokračovali do Íránu, Afghánistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Pákistánu a Indie – pokud to ovšem situace dovolí.
Kolik vás jezdí? Chodíte pěšky jako Alexandrova armáda? Máte nějaký zajímavý zážitek z těchto cest?
První výpravy se účastnilo kolem 30 studentů, dnes je skupina z praktických důvodů menší – asi 10–15 účastníků. Zážitků je tolik, že by vydaly na samostatnou knihu. Některé jsou zpětně spíše úsměvné – třeba když si student v jižním Turecku vylil většinu vody z batohu, aby ho odlehčil, a pak pil z řeky: z „té čisté části“, protože „tu špínu odhrnul“. Nebo jiný, který se v tureckém horku mazal kokosovým olejem místo opalovacího krému… Jindy zase jednomu z účastníků začaly padat kalhoty před ozbrojenou hlídkou, která okamžitě sáhla po zbraních, jelikož si mysleli, že tam má zbraň on, když si je tak prudce chytá. Můžete mnohokrát opakovat, co si vzít, jak se kde chovat, ale stejně se najdou tací, co si vezmou nové nerozchozené boty nebo dlouhé teplé pyžamo s medvídky do velmi teplé asijské země, protože „jim ho zabalila maminka“. Nebo se rozhodnou natáčet si vojenský konvoj v Sýrii či vzít s sebou domů střepy z blízkovýchodní archeologické lokality. Mezi ty pozitivní a nezapomenutelné zážitky určitě ale patřila návštěva Tróje, Efezu, Milétu a Damašku, Alexandrovy původní hrobky v Alexandrii, místa Alexandrovy smrti v Babylónu, výhled na bojiště u Gaugamél z hory, kterou Alexandr přecházel, a cesta přes Saharu do Síwy.
Zabýváte se také dějinami sportu. Který sport vás fascinuje?
Nejblíž mám k běhu, jelikož jsem ho trénoval před mnoha lety. Nyní po dlouhé pauze znovu závodím v OCR (překážkové běhy), zejména ve Spartan Race. Je to náročná kombinace běhu a překážek na sílu, přesnost i koordinaci; někdy i s plaváním. I přes zdravotní problémy s achilovkami a nemožnost plného tréninku mě ten sport naplňuje stejně jako studium antiky – má v sobě výzvu, disciplínu i ducha fair play. Doufám, že se jednou stane olympijským sportem, protože Česká republika má ve světové špičce výborné závodníky a jde o divácky velmi atraktivní sport s velkou konkurencí.
Najdeme nějaký současný sport, který je stejný, jako byl v době antiky?
Rozhodně ano. Krátké a dlouhé běhy, skok do dálky, hod oštěpem, diskem, box, zápas, veslování, míčové hry (jako ragby či pozemní hokej) nebo třeba dostihy – to všechno má starověké kořeny. A nejen to – i tehdy existoval profesionalismus. Nejlepší atleti dostávali odměny, a někdy dokonce zaplaceno jen za jejich účast na hrách. Jejich život se soustředil výhradně na trénink, spánek a závody – podobně jako u dnešních profesionálních sportovců.
Chystáte nějakou další knihu? Budete se opět věnovat antice?
Ano. Pracuji na knize o dějinách tělesné kultury v antice a středověku. Rád bych ji rozšířil i o detaily, které bývají opomíjeny – například ženský sport, trénink, diváctví, profesionalismus či panhelénské a další helénistické a římské hry. V češtině zatím existují jen stručné přehledy nebo zastaralé texty plné nepřesností. Studenti se mě také často ptají, zda nenapíšu cestopisnou knihu o Alexandrovi a našich expedicích. Možná se k tomu časem dostanu.
 |
PhDr. Bc. Jiří Kouřil, M.Sc., Ph.D. et Ph.D. vystudoval dějiny starověku, klasickou archeologii, sportovní fakulty a základy společenských věd. Působí jako odborný asistent na FTVS UK a na VŠPJ. Externě spolupracuje s FF MU, kde se podílel na projektech zaměřených na rekonstrukce antického sportu a vojenství a již 8 let organizuje Expedici po stopách tažení Alexandra Velikého. Specializuje se na dějiny a kulturu antického Řecka a dějiny tělesné kultury. Je autorem několika odborných a popularizačních studií, přednášek a rekonstrukcí. |
photo gallery
.jpg)
.jpg)
