Fridrich II. nepovažoval zemi a lid za panovníkův majetek. O pruském králi s Františkem Stellnerem
Historik František Stellner je odborník na německé a ruské dějiny 18. století. V Nakladatelství Karolinum právě vyšla jeho tematická biografie Fridrich II. Jediný. Filozof na pruském trůně. „Nejvíce mě na něm zaujaly jeho milostné básně z doby mládí a úvahy o stárnutí, stáří a smrti,“ říká v rozhovoru s redaktorkou knihy Ditou Křišťanovou. Mluvili spolu o pruských dějinách i o tom, proč má smysl zabývat se historií.
Dlouhodobě se věnujete ruským a německým dějinám. Co vás na těchto dvou historických prostorech nejvíce přitahuje?
Moje rodina pochází z Vitorazska, v 19. století zůstalo jedenáct dětí mého prapředka Stellnera v Dolních Rakousích a dvanácté dítě se usadilo v jižních Čechách. Možná ve mně zůstalo něco z nátury „našich“ Němců a přitahuje mě snaha pochopit jejich dějiny. Důležitá byla i volba tématu diplomové práce, kdy mi můj vedoucí doporučil věnovat se poslednímu německému císaři. Pak jsem se začal zajímat o to, jak se z Německa stala velmoc. A potom jsem se zcela logicky musel začít zabývat i Ruskem, které od doby Petra Velikého ovlivňuje německý prostor.
Nedávno jste napsal knihu Fridrich II. Jediný. Co vás k tomu přivedlo?
Proč píšu novou knihu o Fridrichovi II.? První jsem napsal již před dvaceti osmi lety. V roce 1998 jsem vydal tradiční biografii Fridricha Velikého s podtitulem Cesta Pruska k velmocenskému postavení, v níž jsem se soustředil především na dějiny mezinárodních vztahů a vytvoření páté evropské velmoci. Příběh osoby pruského panovníka jsem popsal chronologicky od jeho narození k úmrtí. Nyní jsem napsal novou, nekonvenční biografii, již jsem pojal tematicky. V deseti kapitolách interpretuji Fridricha II. jako potomka, dědice, hlavu rodu, vojevůdce, prvního úředníka, diplomata, člověka, přítele, filozofa, spisovatele a umělce. Při přípravě nové knihy jsem pochopitelně využil taktéž archivních a dalších rešerší z 90. let 20. století, stejně jako materiálů a podkladů shromážděných po roce 1998.
Fridrich bývá označován jako „osvícený panovník“. Nakolik tento obraz odpovídá skutečnosti?
Fridrich II. nepovažoval zemi a lid za panovníkův majetek, naopak se sám označoval za „prvního služebníka“ státu, který musí mít stále na zřeteli blaho celku. Nikdy ale neusiloval o uplatnění reformních politických ideálů francouzských osvícenců. Jeho reformy se vyznačovaly tím, že cíle osvícenství byly realizovány jen tehdy, pokud neohrožovaly pozici absolutního, všemocného a všudypřítomného panovníka a posloužily k posílení jeho politické a ekonomické moci. Král reformoval soudnictví, prohloubil náboženskou svobodu, budoval právní stát, ale o demokratizaci, či dokonce parlamentarizaci nemohlo být řeči. Parlamentní vládní formu a účast stavů na vládě Fridrich II. považoval za škodlivou. Samosprávu, liberální tržní hospodářství nebo volnou konkurenci bychom ve fridrichovském Prusku hledali marně. Králův osobní příklad sice zlepšoval pracovní morálku a noví přistěhovalci zvyšovali kvalitu výroby, ale třetí stav si musel počkat až na francouzskou revoluci a reformy z počátku 19. století, aby v pruské politické struktuře získal pevné místo.
Pomník pruského krále Fridricha II. Velikého na berlínské třídě Unter den Linden
Jak se podle vás v jedné osobnosti mohl spojit filozof, milovník umění a kultury s tvrdým vojevůdcem?
A též bychom se mohli ptát, jak Fridrich II. dosáhl toho, že ho považujeme za vynikajícího vojevůdce, státníka, myslitele a umělce. Samozřejmě byl v mnoha ohledech nadaný, mohl si dovolit dělat chyby, málokdo ho kritizoval z očí do očí a měl neomezené finanční prostředky a skvělé zázemí. Navíc dbal na svůj odkaz. Dnes bychom řekli, že mistrovskou reklamou a vztahy s veřejností. Již před nástupem na trůn upoutal pozornost pokusem o útěk a stylizací do prince, který studuje filozofii, sepisuje filozofická pojednání o spravedlivé vládě a chce vládnout osvíceně. Následně se jako suverén sám chopil řízení vlády, nejmenoval žádného prvního ministra, poté se postavil do čela armády a velel ve válce, kterou rozpoutal obsazením bohatého Slezska. A Evropa jen žasla, neboť pruský monarcha byl zároveň osvícenec, absolutista, spisovatel, flétnista, skladatel, vojevůdce a dobyvatel.
A pak už jenom stačilo, aby vybraní velikáni ducha šířili slávu Fridricha Jediného mezi evropskými dvory a společenskou a kulturní elitou.
Máte naprostou pravdu. Na prvním místě musíme jmenovat Voltaira, tehdejší nejzářivější hvězdu mezi intelektuály a historika, který měl rozsáhlé zkušenosti, neboť ve svých dílech zachytil krále Ludvíka XIV., cara Petra Velikého a další jako velkolepé monarchy, čímž jim zajistil nejen posmrtnou slávu, ale i historickou velikost. A neurozený Voltaire se hřál v paprscích významného evropského monarchy. Vzájemně se potřebovali a současně jeden druhého využívali. Fridrich II. se chlubil slavným spisovatelem a myslitelem, chtěl ho jako ozdobu u dvora a redaktora svých textů, které by bez zásahů nadaného spisovatele zůstaly bez jiskry a plné chyb. Voltaire zase doufal, že ho král bude chránit a bránit před těmi, kterým svými díly ublížil nebo jež zesměšnil. Dělal si naděje na politický vliv, aby nové evropské velmoci pomohl reformovat zastaralý monarchistický režim. A samozřejmě také hodlal využít nejvyšších konexí k obohacení.
Socha Fridricha II. Velikého v zahradě Marly v parku Sanssouci v Postupimi
Co vás při studiu Fridrichova života nejvíc překvapilo?
Jeho milostné básně z doby mládí. A potom jeho zajímavé úvahy o stárnutí, stáří a smrti.
Jak důležitý byl Fridrich II. pro vzestup Pruska a následný vývoj Německa?
Fridrich zdědil druhořadou mocnost s 2,5 miliony obyvatel a 80 000 vojáky. Když umíral, předal svému nástupci velmoc s pěti miliony obyvatel a 180 000 muži ve zbrani. Fridrich II. se osvědčil jako rozmnožitel říše, nicméně s výjimkou Východního Fríska není žádné území, které připojil, v současné době součástí jednotného Německa. Musím také připomenout, že Prusko se zhroutilo dvacet let po Fridrichově skonu v roce 1806. Mohlo za to vyčerpání po vedení série válek během vlády Fridricha II.? Pokud ano, jak je tedy možné, že se velmi rychle vzpamatovalo a výrazně se zasloužilo o porážku napoleonského režimu? Neopírali se Prusové právě o území, která připojil Fridrich II., a o mocenskou pozici, jíž dosáhl také on? Poté, co v první polovině 19. století Prusko nabralo síly a vzpamatovalo se z obrovského šoku Francouzské revoluce a Napoleona, vzepjalo se ke sjednocení Německa a převzetí pozice jedné z nejsilnějších ekonomik světa.
Jak vnímalo Fridricha české prostředí? V jeho době a poté později?
Za svého života byl Fridrich II. v českých zemích vnímán především jako útočník, který připravil Marii Terezii o většinu Slezska a Kladsko. Jeho vpády do Čech, obsazení Prahy, obléhání Olomouce a válečné rekvizice zanechaly obraz nebezpečného a bezohledného protivníka, i když současně vzbuzoval respekt jako schopný vojevůdce. Palacký kupříkladu nepovažoval rozpínavé Prusko za vhodnou ochranu českého národa, a proto dával přednost zachování federalizovaného Rakouska. Masaryk Fridricha uznával jako jednoho z tvůrců pruského státního systému založeného na armádě, centralizaci, disciplíně a podřízení občana státu.
S kolegy jste napsal také knihu Úvod do studia historie. Co myslíte, že v současnosti školnímu dějepisu nejvíce chybí?
Úvod do studia historie je primárně učebnicí pro bakalářské studium historie. Jednou z motivací pro jeho napsání byla právě snaha vylepšit tento stupeň vzdělávání, s kterým se potýkám každý den jako přednášející a cvičící. O dnešním dějepisu na základních a středních školách toho mnoho nevím. Na základní škole jsem naposledy učil ve školním roce 1984/85, než jsem nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. A od té doby se toho, doufám, hodně změnilo (usmívá se).
Kdybyste měl člověku, který říká „historie mě nezajímá, je to přece minulost“, vysvětlit jednou větou, proč se historií zabývat, co byste mu řekl?
Na to odpověděl geniálně již římský velikán Cicero: „Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“
Často slýcháme, že bychom se měli z historie poučit. Je to podle vás opravdu možné?
Nepochybuji, že historie poskytuje poučení a je pouze na nás, zda se jím budeme řídit. Výstižně to vyjádřil francouzský osvícenec Voltaire: „Jediný způsob, jak zabránit lidem v nerozumném a zlém jednání, je šířit mezi nimi osvětu.“ K tomu patří i poznávání vlastní minulosti a kritické přemýšlení o ní. Někteří učenci jsou ale přesvědčeni o tom, že osobnosti reprezentující národy a vytvářející vlády se z historie nijak neponaučily. V každém případě historii potřebujeme. Bez ní bychom nepochopili současnost. Bez ní by se neutvářela naše národní identita. Navíc vývoj práva a politiky je nepředstavitelný bez zdůvodnění opírajícího se o historické údaje, historickou argumentaci a nalézání precedentů v minulosti.
Co vás na historii stále po tolika letech výuky a studia nejvíc baví?
Historie je kreativní obor. A psát o minulosti, hledat prameny, interpretovat je, porovnávat okolnosti i rozpory ve výpovědích je napínavé, zajímavé a smysluplné. Navíc jsem obklopen mladými a chytrými studujícími, takže mě jejich entuziasmus a mladické nadšení inspiruje a povzbuzuje.
Změnil se během vaší kariéry váš pohled na to, co historik dělá?
Já jsem byl od mala tak trochu podivín. Od páté třídy základní školy jsem věděl, že chci být učitel dějepisu. A to se mi splnilo. Pojetí práce historika se sice nezměnilo, naopak se proměnilo okolní prostředí. Začal jsem studovat ještě za komunismu, takže si v současnosti stále užívám svobody myšlení, svobody volby témat i zpracování. Vzhledem k tomu, že jsem začínal s papírem a psacím strojem, a nyní jsem obklopen internetem, počítači, umělou inteligencí, tak by se dalo říci, že se nezměnilo to, co dělá historik, nýbrž jak či pomocí čeho to dělá.
Může být historik při interpretaci minulosti skutečně objektivní?
Může a nemůže. Je jasné, že i když máme k dispozici materiály z pramenů, ještě to automaticky nezaručuje, že dějiny interpretujeme tak, jak skutečně proběhly. Historie není fyzika a historik se nikdy nevymaní ze své osobnosti. Subjektivity se nikdy nezbavíme, ale díky ní může být historie, kterou píšeme, pro naše čtenáře zajímavá. Předkládáme vlastní jedinečnou interpretaci minulosti, a proto budou vycházet nové a nové knihy o stejných tématech, problémech, osobnostech.
Existují další témata, kterým byste se chtěl věnovat? Chystáte teď nějakou další knihu?
Jednak jsme s kolegy připravili druhé vydání Úvodu do studia historie, doplnili jsme ho kupříkladu výrazně o pasáže o umělé inteligenci. Pro Nakladatelství Karolinum dopisuji také Dějiny Ruska 18. století, kde shrnuji svůj celoživotní zájem o tuto éru. Ale nejmilejším projektem, který mě v současnosti nejvíce baví, je psaní knihy Genealogické hříčky. V ní například vysvětlím, proč je královna Camilla nejurozenější ze současných královen, nebo proč měl Ludvík XIV. mindráky, že má v žilách méně královské krve než jeho protivníci ve Vídni.
Prof. PhDr. František Stellner, Ph.D., (1966) působí jako profesor v oboru novověké moderní světové dějiny na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Vystudoval obor historie a český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1992–2025 přednášel též na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Úzce spolupracuje s Katedrou novějších a nejnovějších dějin východní Evropy a jejích kultur na Univerzitě v Pasově, kde vedl semináře věnující se ruským dějinám a rusko-německým vztahům.
Zabývá se především výzkumem německých, středoevropských a ruských dějin 18.–20. století se zaměřením na politickou, mezinárodněpolitickou a dynastickou problematiku. Získal mimo jiné jednoroční stipendium Alexander von Humboldt-Stiftung na Universität Bayreuth, jednoroční návratové stipendium Alexander von Humboldt-Stiftung a tříměsíční vědecký pobyt v rámci Deutsche Forschungsgemeinschaft.
O Fridrichu Velikém vydal klasický životopis Fridrich Veliký. Cesta Pruska k velmocenskému postavení (1998) a pojednal o něm též v dalších monografiích Sedmiletá válka v Evropě (Praha 2000, 2007), Rusko a střední Evropa v 18. století, I. díl (2009), Rusko a střední Evropa v 18. století, II. díl: Vliv střední Evropy na proměnu ruské společnosti (2012), Car je mrtev, ať žije carevna! Převraty na ruském dvoře v 18. století (2014). Na téma pruských dějin 18. století publikoval mnoho odborných i popularizujících studií ve sbornících a časopisech.
Foto: Monika Balatá (František Stellner), Vladimír Šigut (knihy), Archiv Františka Stellnera (sochy Fridricha II.)
