Blog

Editor Jiří Brabec o Díle Karla Šiktance

22. 07. 2024 Vít Krobot, Juan Zamora, photographer Vladimír Šigut

Dvacet let po Liteře za poezii pro sbírku Zimoviště získalo literární ocenění Magnesia Litera v kategorii Litera za nakladatelský čin celé Dílo Karla Šiktance vydávané v Nakladatelství Karolinum. Při této příležitosti jsme hovořili s jeho editorem Jiřím Brabcem. Zajímal nás kontext vzniku spisů, jejichž uspořádání a postupné vydání před více než dvaceti lety iniciovalo a básníkovi nabídlo naše nakladatelství.

Spisy začaly v Nakladatelství Karolinum vycházet díky přátelství Jiřího Brabce se dvěma muži – Karlem Šiktancem a Jaroslavem Jirsou, ředitelem nakladatelství v letech 1994–2009 (osobnost bývalého ředitele jsme připomínali na blogu). S Brabcem se vídali již v 60. letech, kdy Jirsa působil v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd, i později za normalizace, kdy vedl antikvariáty, a kontakt pokračoval, i když už Jirsa působil v univerzitním nakladatelství.

A co kdybychom mu udělali spisy?

„Slovo dalo slovo a Jaroslav Jirsa se jednou rozbásnil, jak strašně miluje poezii Karla Šiktance. Takže zase slovo dalo slovo a seznámil jsem je, ale nikoliv za účelem vydávání, ale jenom přátelsky. U Jirsy se vždycky projevovala taková urputnost. Znal velmi podrobně Šiktancovy sbírky. Šiktanc měl rád čtenáře, který není povrchní, takže oni se do sebe tak jako zakousli. Jirsa si toho přátelství velice vážil, Šiktanc taky a byla to taková pohoda,“ vzpomíná Jiří Brabec.

Jednou Brabec Jirsovi vyprávěl, jak ještě v době působení v časopise Květen v 50. letech s ostatními žertoval o tom, jestli budou mít tehdy tvořící básníci jednou své spisy, mezi nimi i Šiktanc. Dva týdny nato přišel Jirsa s návrhem vydávat spisy Karla Šiktance.

„Idylické příběhy nejsou v módě, ale spisy Karla Šiktance, to je idylický příběh. Tam nebyly žádné velké konflikty nebo nějaká překvapení, tam bylo přátelství, úcta k dílu a schopnost realizace...“

Tak začal projekt publikování básnických sbírek trochu nezvykle v univerzitním nakladatelství, v době, kdy již neexistovala „tradiční“ nakladatelství jako Československý spisovatel nebo Odeon, jež se na edičně, časově i finančně náročné počiny různých sebraných či vybraných spisů dříve zaměřovala.


Jiří Brabec hovoří u příležitosti oslav 90. narozenin Karla Šiktance ve Viole

 

V roce 2001 vyšel první svazek spisů pojmenovaných Dílo Karla Šiktance. A jak je pro publikování spisů příznačné, nezačalo se prvním, nýbrž druhým svazkem Dílo 2, obsahujícím sbírky Město jménem Praha, Horoskopy a Mariášky.

Spisy byly koncipovány chronologicky tak, aby jeden svazek obsahoval vždy několik sbírek. „Dlouho se debatovalo o úpravě. Všichni jsme se shodli, aby spisy byly jednoduché a ušlechtilé,“ vzpomíná Jiří Brabec. Dílo vyšlo v jednotné umírněné grafické úpravě Karla Vilguse.

Vydání v samostatných sbírkách považoval Karel Šiktanc za definitivní, do dříve vydaných textů zasahovat nechtěl, a tak se tyto varianty staly pro publikování v Díle výchozími. S Jiřím Brabcem na edici redakčně spolupracovala jeho manželka Marie Langerová.

Říkal, že bychom měli udělat závěrečný svazek, a měl před sebou ještě osm sbírek

Po vydání prvních svazků spisů začal Karel Šiktanc v Nakladatelství Karolinum publikovat také své nové sbírky – od Zimoviště v roce 2003 po poslední Opovážení v roce 2019.

Zimoviště bylo zahrnuto do šestého svazku a jako poslední byl původně v plánu svazek sedmý přinášející Paralipomena („zapomenuté“ verše, překlady čínských, latinských a ruských textů, rozhovory a úvahy). „Ale když Šiktanc vydal v nakladatelství i jednotlivé nové sbírky, naskytlo se, že by spisy mohly být úplné, což Šiktance nesmírně potěšilo,“ říká Jiří Brabec.

Dílo 7 tak tvoří předěl a narušuje chronologii. Ještě za básníkova života nakonec následovalo Dílo 8 (2014) a už posmrtně Dílo 9 (2023) koncipované podle Brabce jako „opravdické rozloučení“. Kromě jednotlivých sbírek obsahuje i oddíl Z pozůstalosti s devíti posledními básněmi z let 2020–2021, včetně reprodukcí originálních strojopisů i rukopisů. Ediční komentář je tentokrát rozsáhlejší a byl pojat jako bilance nad celou edicí a Šiktancovou tvorbou, ohlédnutí za Dílem Karla Šiktance jsme se věnovali v článku z července 2023.

Věci, které se jeví jako smutné, jsou pro básníka často velmi dobré

Spisy byly od začátku pojímány jako vybrané. Karel Šiktanc do Díla nezařadil první tři knihy – Tobě, živote! (1951), Pochodeň jara (1954) a Vlnobití (1956) – ani sbírku Patetická (1961). Dílo zahajuje sbírka básní Žízeň vydaná v roce 1959. Zároveň nejde ani o spisy výběrové. „Nejsou koncipované tak, že je to soubor vrcholných sbírek, nýbrž jako básnická cesta Karla Šiktance celým obdobím,“ upozorňuje Brabec.

První tři sbírky nepovažuje Brabec za vydařené: „Karel Šiktanc měl touhu být básníkem a přišel do světa, kde chtěl psát poezii. Ale dobová norma mu byla velmi nepříznivá. Donutila ho, aby se pokoušel, pokud možno ze všech stran, a podařily se mu tři sbírky hrozné ve smyslu básnickém. Domníval se, že téma je něco dominantního, že je hotové a teď ho musí básnickým tvarem ozvláštňovat. Nehýbal se mu tedy předmět, ale akcentoval právě proces pojmenovat, a na to neměl. Pojmenování tak většinou byla chudá a nijak nerozvíjela samotné téma, protože to bylo strnulé.“

Už tehdy se s Karlem Šiktancem znal a líčí, jak došlo k postupné proměně básníkovy poetiky: „Když se dal do pohybu předmět, k němuž se vztahovala básnická tvorba, tak teprve můžeme mluvit o básníku Karlu Šiktancovi jako o samostatném tvůrci s nezaměnitelnou osobitou poetikou. To se stalo, když předmět, k němuž se vztahuje, přestal mít obrysy, které chtěly být opakovány, ale sám spíš kladl na básníka jistý nátlak, aby postihl právě to unikající, a nikoliv to, co je zjevné. Tak se zrodily jeho první sbírky, které se dostaly do spisů.“

S nástupem normalizace začaly Šiktancovy sbírky vycházet v samizdatových edicích nebo v zahraničí, autor odešel z nakladatelství Mladá fronta, kde zastával pozici šéfredaktora. „Věci, které se jeví jako smutné, jsou pro básníka často velmi dobré,“ myslí si Brabec. Šiktanc je podle něj velkým básníkem také díky tomu, že byl vyřazen z tehdejšího „provozu“.

Básně do značné míry skládal

Jaký byl Šiktancův proces tvorby? Autorovy sešity, do kterých si zapisoval, obsahují zaznamenané metafory nebo například zvláštní slova. Jako by šlo o poznámky připravující se na tvorbu. „Šiktanc nebyl básník, co dostane nějakou inspiraci, sedne si a píše báseň. Do značné míry je skládal z různých inspiračních zdrojů,“ vysvětluje Jiří Brabec. Upozorňuje v té souvislosti na názvy básní, kdy nemusí být zřejmé, zda vyrůstají z celého textu, nebo poukazují například k jednomu verši.

V Šiktancově tvorbě byly významné pomlky – ve sbírkách nacházíme hojné pomlčky nebo různě velké mezislovní mezery. „Karel Šiktanc cítil, že ticho hraje roli. Verš si členil podle dechu. Mnohdy docílil toho, že pomlky sehrály významově velkou roli. Někdy přerušení, někdy nedořečení,“ poznamenává Jiří Brabec. Šlo o básnickou licenci, která však později, zejména v posledních čtyřech sbírkách, už nehrála takovou roli. 

„Někteří do stáří vklouznou a ani nevědí, že umřou, kdežto Karla Šiktance žrala jistá nemohoucnost, nenaplnění, které člověk v životě má. A z toho udělal poezii vynikající.“

Sdělujeme vám, že jsme napsali

Karel Šiktanc se s přáteli dělil o své nově vznikající texty ještě před jejich vydáním a předčítal jim je i po telefonu. Podle Brabce se z něj stal postupně suverénní básník. Nadšeně hovoří o barokizující sbírce Tanec smrti, kterou považuje za Šiktancovo vůbec nejvýznamnější dílo:

„Vzpomínám si, že mně ho dal číst a pak to předčítal sám. Jak jsem poslouchal, tak jsem dával pozor. Tam nebylo slovo, které by tam nemělo být. I v přednesu to byla taková nahuštěná celistvost. To byla Šiktancova meta najít takový způsob, kde nahustí do malého prostoru nejrůznější časově určené momenty.“

Šiktanc byl prý typ autora „sdělujeme vám, že jsme napsali“, který si do nové tvorby nechtěl nechat mluvit. „Ale spolupráce na spisech – to musím říct – s ním byla výborná,“ říká editor devítisvazkového Díla Karla Šiktance Jiří Brabec.

  • Dílo 1, 2003 – Žízeň (1958–1959), Heinovské noci (1960), Nebožka smrt (1963), Artéská studna (1964)
  • Dílo 2, 2001 – Město jménem Praha (1966), Horoskopy (1969), Mariášky (1970)
  • Dílo 3, 2001 – Zaříkávání živých (1966), Adam a Eva (1968), Jak se trhá srdce (1969–1970)
  • Dílo 4, 2004 – Český orloj (1971–1973), Tanec smrti (1974–1975)
  • Dílo 5, 2002 – Pro pět ran blázna krále (1978), Sakramenty (1979–1980), Srdce svého nejez (1981–1986), Ostrov Štvanice (1987–1989)
  • Dílo 6, 2004 – Hrad Kost (1990–1994), Šarlat (1995–1998), Zimoviště (1998–2002)
  • Dílo 7, 2006 – ParalipomenaBásně (ze zásuvky), Z překladů, Rozestřeno časem
  • Dílo 8, 2014 – Řeč ve stoje (2005), Vážná známost (2003–2007), Nesmír (2007–2010) a Čistec (2010–2012)
  • Dílo 9, 2023 – Na Knížecí (2014), Horniny (2014–2016), Ubírati se (2016–2018), Opovážení (2018–2019), poprvé básně Z pozůstalosti (2020–2021)

Výše uvedené roky v závorkách uvádějí dobu vzniku daných sbírek.


Komentář Jiřího Brabce k udělení Litery za nakladatelský čin


K poslechu

Uvedení básnické sbírky Ubírati se za přítomnosti autora se uskutečnilo v Divadle Viola 21. června 2018. Výjimečné setkání přátel Karla Šiktance u příležitosti jeho 90. narozenin. Účinkující: Josef Somr, Lukáš Hlavica, Michal Gera, Michal Vejskal.


Karolinum Press · Uvedení básnické sbírky Karla Šiktance v Divadle Viola


Uvedení posledního svazku Díla Karla Šiktance za účasti editora Jiřího Brabce, básníka Petra Hrušky a literárního kritika Jaromíra Slomka. Moderuje Adéla Petruželková, interpretace básní Šimon Krupa. Besedu pořádala 8. června 2023 Městská knihovna v Praze a Nakladatelství Karolinum.


Karolinum Press · Beseda o Díle Karla Šiktance


Jiří Brabec
(* 1929) je literární historik a editor, vystudoval dělnickou přípravku a poté absolvoval češtinu a historii na FF UK. V letech 1955–1971 působil jako odborný vědecký pracovník v ÚČL ČSAV, externě vyučoval na FF UK a PedF UK dějiny české literatury. V letech 1969–1970 zastával funkci výkonného místopředsedy Svazu českých spisovatelů. Od roku 1971 byl rok bez zaměstnání, pak pracoval jako biletář, strážný, hlídač a topič. Za normalizace publikoval v samizdatu, byl signatářem Charty 77. V roce 1990 se vrátil do ÚČL, v témže roce přešel na FF UK, kde přednášel do roku 2001. Odtud přešel do Masarykova ústavu AV ČR. Přispíval zejména do Nového života, Literárních novin, Kulturní tvorby, Plamene a Hostu do domu; v Květnu (1958) a Orientaci (1966–1967) byl předsedou redakční rady. Vedl týmovou práci na Slovníku českých spisovatelů (Toronto 1982, s titulem Slovník zakázaných autorů /Praha 1991/). Připravil mnoho antologií, výborů a edic (T. G. Masaryk, K. Teige, J. Seifert, L. Fikar, S. K. Neumann, Z. Havlíček, K. Šiktanc aj.). 
Zdroj: Revolver Revue