Dějiny ruské moderny
Dějiny ruské moderny Miluše Zadražilové byly původně psány jako habilitační práce, shrnující její celoživotní literárněhistorickou a pedagogickou činnost. K jejich vydání však nedošlo a sama autorka na nich ukončila svou práci v roce 2005. Nyní, téměř deset let po autorčině smrti, se dostávají ke čtenáři díky ediční péči Aleny Machoninové, z jejíhož doslovu je i následující ukázka.
Když se v roce 1970 německý literární vědec, představitel kostnické školy recepční estetiky Hans Robert Jauss zamýšlel nad možnostmi dějin literatury, nad jejich novým uchopením, mimo jiné uvedl: „literární historik se sám vždy a stále znovu musí stávat nejprve čtenářem, než může nějakému dílu rozumět a zařadit je, jinak řečeno: než může svůj soud odůvodnit s vědomím svého současného místa v historické řadě čtenářů.“
Miluše Zadražilová se hledání teoretických východisek vlastního výzkumu věnovala jen okrajově. Ostatně i v Dějinách teoretické zdůvodnění chybí, jakkoli úzkostlivě si jejich autorka uvědomovala problematičnost žánru, na niž narážela nejen slovem „pokus“ v podtitulu, nýbrž i řadou vysvětlujících – vložených a odbočujících – pasáží. A přece jako by ve svém pojetí literární historie bezděky naplňovala Jaussův požadavek a jako literární historička byla vždy v první řadě čtenářkou. A není bez zajímavosti, že na této roli trvala také osobně: „já jsem byla spíš zanícený čtenář, který rád četl knihy, znova a znova. Nemohla jsem jít učit, aniž bych nepřečetla nebo alespoň poctivě znovu neprolistovala látku. Já ji vždycky přečetla jinak.“
Svou představu o proměnlivé a aktivní úloze čtenáře se patrně nejzřetelněji pokusila zformulovat v nevelké stati z roku 2003, věnované modernistické memoárové próze Olgy Foršové. Hned v jejím úvodu psala: „Na interpretaci literárního díla se významnou měrou podílí čtenář. Jeho způsob přečtení textu, zejména textu zrozeného jinou kulturní epochou, závisí mimo jiné také na jeho schopnosti dešifrovat jazyk jiné kulturní epochy.“ Důraz Miluše Zadražilová tedy znovu kladla především na rozumění dobovému kontextu díla, formovanému ve značné míře též vlastní čtenářskou zkušeností zkoumaných autorů, jejich „kolektivně tvořenou knihovnou“. Současně však v této stati upozornila na nezanedbatelnou roli kontextu, v němž se nachází sám čtenář a který mu doslova diktuje různé způsoby čtení a vyjevuje „nečekané aktualizace některých aspektů notoricky známého literárního díla“.
A právě jako čtenář, který si je plně vědom svého vlastního kontextu i místa v dlouhé řadě jiných čtenářů, Miluše Zadražilová přistoupila také k látce prezentované v Dějinách. Ty se tak stávají velmi důkladnou a detailní rekonstrukcí po několik generací trvající zaujaté četby. Lze ji vyznačit sledem několika základních otázek, které jako by si autorka v průběhu svého výkladu nepřestávala klást: Co četli sami modernisté? Jak modernisty četli jejich současníci – z řad kolegů, oponentů, kritiků i široké veřejnosti? Jak k jejich dílu přistupovala domácí literární historie – sovětská i postsovětská? Jak světová rusistika včetně té československé? Jak emigrační kruhy? Dějiny konfrontující všechna tato různá čtení a shromažďující ohromnou „knihovnu“ literatury ruské moderny a literatury o ní se tak zároveň stávají úhrnem autorčiny vlastní celoživotní četby, její ryze „soukromou knihovnou“.
Za téměř dvacet let od okamžiku, co práce Miluše Zadražilové na Dějinách ustala, se ruský i zahraniční výzkum v oblasti umění přelomu 19. a 20. století pochopitelně v mnohém proměnil, prohloubil a rozrostl – literatura ruské moderny už dávno nepředstavuje ten „nepoznaný kontinent, který pozvolna vystupuje nad hladinu“, jak autorka napsala v samotném závěru svého odloženého stěžejního spisu. A tak Dějiny kromě obrovského objemu znalostí, faktů a názorů dnešnímu opozdilému čtenáři – tomu poslednímu v řadě – znovu přinášejí také naléhavou a neskrývaně subjektivní výpověď o autorčině vlastní době – o té, jejími slovy, „minulosti, která neustále vrhá stíny na naši budoucnost“.
Alena Machoninová
–––
Ukázku z doslovu Aleny Machoninové „Doba a autor jdou vždycky spolu: Na okraj života a díla Miluše Zadražilové“ uvádíme bez poznámek pod čarou.
