Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí

Bezdomovectví je bezesporu zajímavým fenoménem současné doby. Představuje jednoznačný společenský propad, který lze označit jako syndrom komplexního sociálního selhání. Každý bezdomovce zná a denně vídá, ale málokdo o nich ví víc, než že vypadají zanedbaně, konzumují alkohol a přespávají na nejrůznějších místech. Skutečnost je ale v mnoha směrech jiná, především u mladých lidí, pro něž může být život na ulici jen přechodnou životní fází. Kniha Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí přináší informaci o těch, kteří ztratili své zázemí nebo je dokonce nikdy nezískali. Je o jejich životě na ulici i před ním, o jejich přístupu k různým problémům, s nimiž se museli vypořádat – a leckdy se jim to ani nepodařilo. Mladí bezdomovci jsou různí a různé jsou i jejich příběhy a příčiny sociálního propadu. Popis života na ulici, kde člověk ztrácí soukromí, možnost uspokojit základní potřeby a leckdy i sebeúctu, ukazuje, co je třeba vydržet, aby zde bylo možné přežít. Druhá část publikace je věnována opačnému procesu, návratu z ulice zpět do společnosti, a obtížím, které je nutné překonat, aby to vůbec bylo možné. Často nejde jen o zvládání stigmatu vlastní minulosti, ale i dalších důsledků nestandardního života, jako je drogová závislost, zápis v trestním rejstříku či nakumulované dluhy. Text vychází z rozhovorů s těmito lidmi a je autentickým obrazem uvedené sociální skupiny.

Bez domova na ulici i na světě

Dvě nyní prakticky souběžně vydané knihy jsou svědectvím zvýšené pozornosti, kterou začíná tématu bezdomovectví věnovat česká akademická obec. Mohou být mimo jiné podnětem zdejším politickým elitám, které téma chudoby, bezdomovectví a sociální exkluze soustavně bagatelizují.

Vždy a v každé společnosti bude existovat jisté procento nepřizpůsobivých jednotlivců. Neochota či neschopnost dodržovat společenské normy, zvyky a často i zákony může mít řadu příčin, nicméně je třeba odlišit osobní genetické dispozice a nepříznivý osud odvpro-gramové nekonvenčnosti a vzdoru, tedy vědomě zvoleného postoje, a ty zase od neúměrných sociálních tlaků, jimž se někteří jedinci nedokážou bránit.

Řekni mi, z jaké rodiny jsi...
Kniha Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí definuje chronické bezdomovectví jako. syndrom komplexního sociálního selhání, které se projevuje neschopností akceptovat a zvládat běžné společenské požadavky. Publikace chce zjistit, jak by se mělo s mladými lidmi pracovat, aby se nestali chronickými bezdomovci. Primárně nezkoumá podíl či vliv společnosti jako celku na postavení vybraných mladých lidí coby bezdomovců, i když si je společenského kontextu vědoma.
Jednoduše řečeno: kniha se nezajímá o otázku, zda je sociální politika státu dostatečná, čili. do jaké míry selhává kromě jedince stát, a nesnaží se promýšlet, co jsou zmíněné "běžné společenské požadavky".
I když řada mladých bezdomovců uvádí jako příčinu svého postavení i nepřekonatelné potíže při obstarávání zaměstnání apod., je tento prvek autory vnímán spíše jako subjektivní hodnocení vlastní situace, alibi či výmluva.
Obsáhlá a kazuistikou přeplněná publikace vychází z rozhovorů s celkem devadesáti mladými bezdomovci (šedesát mužů, třicet žen) ve věku 19-26 let. Rozhovory si vzaly za úkol "poznat způsob, jakým mladí bezdomovci chápou průběh vlastního života". Součástí výzkumu byl i dotazník, obsahující osmačtyřicet položek a pět předložených obrázků navozujících téma mezilidských vztahů; to vše k "poznání osobnosti mladých bezdomovců".
Údaje z množství tabulek a grafů nesnadno zobecnit, lze však říci, že se některé položky, ilustrující možné příčiny sociálního propadu mladých bezdomovců, nápadně opakují a nelze je vnímat jako překvapivé. Na druhou stranu nenajdeme jedinou dominantní příčinu bezdomovectví, spíše se jedná o kumulaci negativních vlivů a vnitřních dispozic - jak osobnostních, tak psychických poruch až nemocí.
Výraznou roli zde hraje rodina. I když většina klientů charakterizuje tu svou coby rodinu s běžnými problémy, jako dobrou pouze minimum dotázaných. Spatné vztahy v rodině, neúplná rodina, nevlastní rodiče, náhradní rodinná či ústavní péče, to je časté zázemí, z něhož se mladí bezdomovci rekrutují. Nalezneme zde sexuální zneužívání, fyzické násilí, alkoholismus, ale i jemnější formy -přehlížení či nedostatek lásky. Jedna z klientek kupříkladu vysvětluje, proč utíkala z domova: "... nevěděla jsem, jak situaci v rodině vyřešit, tak jsem se svým chováním snažila upozornit na to, že tam není něco v pořádku." Ve výpovědích se často zmiňuje narušený vztah k matce a nedostatek mateřské lásky jako zdroje citového zázemí a jistoty.

Kdo tedy za to může?
S narůstající materií výpovědí bezdomovců se čtenáři stále silněji vtírá otázka: Kdo za to může? Tedy spor mezi sociální podmíněností (vliv výchovy, školy, rodiny, institucí, státu) a svobodnou vůlí (charakter, lenost, přecitlivělost, nezodpovědnost, nedostatek vůle a ochoty). Z publikace vyplývá, že oba typy příčin jsou těžko oddělitelné. Je obtížné stanovit, zda závislost na drogách řady bezdomovců je příčinou, anebo následkem života na ulici. Stejně tak neochota pracovat, respektovat autority, pohodlnost a lenost, hodnotová dezorientace, nedostatek stimulů a motivace, agresivita, sklon ke krádežím a parazitismu mohou být z jedné strany kladeny jednoznačně za vinu bezdomovcům, z druhé' strany mohou pramenit ze série zklamání, deprivací, negativních zážitků apod. z doby, kdy měli domov a střechu nad hlavou.
Publikace sama tento problém zmiňuje: "Názor veřejnosti na příčiny bezdomovectví také do jisté míry ovlivňoval způsoby pomoci této skupině obyvatel. Pohled se měnil podle toho, zda převažovala představa, že si za svou situaci může bezdomovec sám, nebo zda za hlavního viníka byla považována struktura sociálního státu." Autoři knihy také píší: "Nejnovější přístup bere v úvahu komplex příčin, které obě krajní hlediska spojují. Jeho základem je vědomí skutečnosti, že dispoziční a situační faktory se navzájem ovlivňují."
Rozsáhlá studie Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí je bezesporu bohatým zdrojem empirických dat o vzorku mladých bezdomovců a menšího vzorku těch, kteří prošli procesem reinte-grace, která se na problém dívá očima psychologie. Titul knihy je však částečně zavádějící, neboť může evokovat pocit, že si tito lidé pobyt na ulici svobodně zvolili a pochvalují si jej. I když se můžeme setkat tu a tam s jistou adorací "svobodného života na ulici", z výpovědí bezdomovců zaznívá především utrpení a zoufalství. To by snad také mohlo korigovat štítivý postoj části především středních vrstev, která by nejraději viděla bezdomovce za ostnatým drátem.

Tomáš Vystrčil, Lidové noviny, příloha Orientace, 25.1.2014, str. 30